Jelikož se momentálně vrtám především v ruském blacku, tak jsem si řekl, že minimálně jedno sousto by mohli okoštovat i příznivci MJC.
Ruská scéna je v našich končinách, troufám si tvrdit, z převážné části naprosto neznámá a mnohdy i podceňována, přitom kvalitou, zdravým zanícením a různorodostí mnoho neztrácí na kapely z Francie nebo Norska, jež byly a jsou považovány za žánrovou špičku. Zároveň je Rusko zemí, kde se staly populárními různé undergroundové kruhy dle tradice norského Inner Circle či francouzských LLN. Jedním z takových uskupení je i Stavropol Nekrodivizion, jehož kořeny se datují až do roku 1993 ke vzniku jednočlenného projektu Winter Majesty.
Stavropol byla založena roku 1777 ve Stavropolské vysočině v Předkavkazsku po

rusko-turecké válce jako vojenský tábor a od té doby se rozrostla do podoby města s bezmála 360 000 obyvateli, což je o trochu méně než má naše Brno. Z této skutečnosti vyplývá, že jde o oblast, kde se střetávají dva hlavní myšlenkové náboženské proudy - pravoslavné křesťanství a islám. Pro vznik blackmetalové komunity zde tedy předpoklady byly, jelikož podobně jako v Polsku, které se může pyšnit velkým počtem různých protikřesťansky zaměřených projektů, každá akce vyvolává reakci. Na druhou stranu se ovšem muselo počítat s perzekucemi a nepochopením ze strany moci úřední, která s odporem pohlížela na takové aktivity jako je glorifikace Satana, plivání krve či prostý rámus během koncertů. Těžké začátky se nicméně podařilo zdolat a Stavropol Nekrodivizion se rozrostla do rozměrů v roce 1993 netušených. V současnosti jsou aktivní spolky Baal Zebuth, SS-18, Misanthropic Art, Cyber Baphomet, Christ Invertion, Alienation Cold a rovněž kapela Deathmoor, jež mě zaujala nejvíce a které se právě proto společně podíváme na zoubek.
Jako obvykle při mých recenzích nemůžete čekat něco příliš technického, ovšem nejedná se ani o žádnou primitivní kanálničinu, jak by se někdo mohl předem domnívat. Viděl bych to na zlatou střední cestu, při níž je kladen důraz především na pro black metal ne úplně typické harmonické postupy stavící na black/ambientních základech, které položily legendy jako Burzum nebo

Forest. Rychlostně se album rovněž pohybuje převážně ve středních tempech, v nichž dominují dvě velmi chrastivé vzájemně se doplňující kytary, jež někdy překrývají činely a hajtku, syntenzátorové melodie a slušně reverbovaný skřehot, to vše doplněno mírně utopeným rytmičákem. Kapela se ale neštítí ani samplovaných zvuků - máme zde obligátní deštíček a větříček – či akustických vyhrávek, které umně zapracovává do struktury jednotlivých skladeb a dotváří tak podmračenou atmosféru spojenou s pocity odcizení a zmaru. Např. konečná Breathe Out... The Last Snowfall obsahuje právě jen tyto zmíněné prvky. V jiných skladbách se pro změnu setkáme s různě modulovanými mluvenými „backing vocals“. V textech se řeší klasické záležitosti typu sebevražd, zapomnění a konečnosti, avšak líbí se mi „abstraktní“ styl, jakým jsou napsané.
Nahrávku Salvo Honoris Morte doporučuji především milovníkům hypnotického ambient black metalu, nešlápnete vedle.