Memento Mori. Mezi latinskou frází a hudbou Depeche Mode lze nalézt paralelu. Podobnost tkví v nadčasovosti, nevyčerpatelné hodnotě odolávající zubu času, která dokáže míchat kartami. Snad i proto už dávno neplatí stereotyp depešák × metalák. Syntezátorová revoluce posledních let rezonující napříč žánry i proudy paradigma postavila na hlavu. Depeche Mode se tak stali jedním z mála současných hudebních těles, u kterého se bez problému pobaví starý metalista, náctiletá gotička i běžný mainstreamový konzument. Zvuková vstřícnost přitom nepramení ze snahy zavděčit se všem. Na to je daný rozptyl až příliš charakteristický.

Název poslední desky tak dává pro Depeche Mode smysl. Klišé neobchází evidentní prozření zapříčiněné úmrtím Andyho Fletchera, své dělá spíše tvář kapely, která masám dává možnost konfrontovat temnotu v dostatečně stravitelném provedení. Smrt kolegy pak bodře sekunduje, vnáší totiž do formy, která se začala v posledních letech vyčerpávat, nový a nosný obsah.

Váhu Memento Mori předestřel první singl. V Ghosts Again se obnovená temnota snoubila s trademarkovým elektronickým rukopisem a citem pro hitovost. První vlaštovka nastínila, že myslí kapely problesklo jakési uvědomění. Mladistvou svůdnost a pozdější příkoří drog vystřídaly melancholické odstíny, ve kterých se řeší smrtelnost jako taková. Rozehrávají se bergmanovské šachy, zatímco expresionističtí duchové tancují na hrobech.

Novou desku tak obestírá vtipný paradox. Tématika nevyhnutelného sklonku života totiž Depeche Mode vlila novou krev do žil. Memento Mori zní svěže. Zvuk se přizpůsobuje současné elektronice: určité syntezátory a digitální perkuse připomenou práci Daniela Lopatina nebo Trenta Reznora. Esence kapely přitom zůstává zachována. K jeho potřebnému oživení přispěl samotný tvůrčí proces – část materiálu byla původně zamýšlena pro vedlejší projekt Martina Gorea a Richarda Butlera z The Psychedelic Furs. Rozpracované nápady skončily na novince poté, co je slyšel Dave Gahan a navrhl, ať se hudby ujmou samotní Depeche Mode.

Memento Mori se tak v rámci kvalit a koncepčního vystavění vrací v čase. S přehledem převyšuje dvě předchozí desky a společně s Playing The Angel patří k tomu nejlepšímu, co Depeche Mode v novém miléniu vydali. Oživení se na novince vkládá do ověřených základů: kapela střídá přímější hitovky s atmosféričtějšími skladbami, rovněž nechybí track, ve kterém se zhošťuje mikrofonu Gore. Celek přitom utužuje předestřený motiv – kontemplace o smrti předené bolestmi srdce a ducha.

Stále ale jde o kvalitativní pohyby po roce 2000. Z jistých hitovějších momentů sice lze vycítit auru Violator a Music for the Masses (v určitých chvílích snad jde o záměrnou návaznost), míra chytlavosti však kolísá. Může přitom jít o úmysl: Depeche Mode se během životních rekapitulací nechtějí stavět do vůdčí role na poli elektronické muziky. Přední příčky střídá stále velmi veřejné ústraní, kde je primární samotý pocit. Memento Mori se tak netrefuje každou skladbou, všudypřítomné melancholické tajemno a autenticita se však kapele ani po více než 40 letech upřít nedá.