Diablo Swing Orchestra se do světa lehkého avant-metalu zapsali v roce 2006. Debut Butcher’s Ballroom se velmi rychle dostal i do povědomí konzumentů spíše mainstramovějších metalových odnoží a forem, no a nejednou jsem se setkal

s D.S.O. jako bernou mincí ‘relevantní jinakosti‘. Je teď docela fuk, co si o tom myslí fanoušci opravdu jiných hudebních forem, ti mají tentokrát nucenou dovolenou. Švédské šestici se pejsko-kočičkový dort povedl navýsost, náročnější posluchače nemohl urazit a hudební perverzí netklé novice nemohl odradit, ba musel bavit. Oznámení Sing Along Songs for the Damned & Delirious tedy přijato s všeobecným nadšením a očekáváním nového materiálu. Nemíním se babrat ve zbytečném okecávání, pojďme si to ujasnit hned z kraje – Sing Along… se bohužel příliš nepovedlo. Není to propadák, ale když vezmu v potaz zábavnost debutu, tak je dobrá polovina novinky solidní trapas.
Celé album se křečovitě drží chytlavého, a bohužel značně fádního, groove. Tatam je útočnost a bodavost jednotlivých elementů a nápadů, fašistický diktát rytmického spodku odsuzuje většinu elementů do role trpěné opozice. Otvírák A Tap Dancer's Dilemma nevytrhuje ani retro dechová sekce, dvojka A Rancid Romance míchá totéž trochu v jiné atmosféře, výsledek těžký podprůměr. Valivější trojka a čtverka jsou snad nejneoriginálnější tracky na albu vůbec, kdo kdy slyšel aspoň jedno album Sleepytime Gorilla Museum, nenajde pozitivního slova. Pátá New World Windows je ve výčtu několika málo výjimek a možných vytržení z letargie celé placky. Ne toliko diktátorsky sepsaný song s hezkými nástupy a tempem ovšem

album nevytrhává. Vrchol nastává hned krátce poté, o chytlavý vícehlas opřený refrén sedmičky Vodka Inferno představuje zřejmě to nejlepší, co na Sing Along… najdete. Dynamicky znějící funkční celek je snad jediný kus, který jsem si ochoten pustit třeba i dvakrát za sebou, aniž bych se již v desáté sekundě netěšil na konec. Osmička a devítka jsou ze stejného vrhu jako dvojka, trojka, akorát tyhle jsou tak o level vyvedenější. Tradičně pestřejší je pak závěrečná malůvka. Na Butcher´s Ballroom to byla Pink Noise Waltz, solidně gradující houpačka s parádně zpracovaným závěrem. Konkurence? Stratosphere Serenade, solidně gradující houpačka s parádně zpracovaným závěrem, sic krapet přebuzená, ovšem to je celé album.
V tomhle minisouboji by snad novinka vyhrála. Solidně měla taky nakročeno k jasnému vítězství v porovnání studiového zpracování, to je totiž o krůček čitelnější než posledně. Bohužel celkový výraz finálního mixu je rána do slabin, dominance převážně monotónní kytary je definitivně nezvladatelná a nestravitelná. Asi práce Roboerta Laghiho, ten produkoval třeba Sense of Purpose, ano - tu blbost od In Flames. Albu nejenže chybí opravdu mohutné a echt nápady, ale i kdybychom snad nějaká ta místečka našli, beztak budou utopena v totálně šedém moři swingových rytmů, toliko provázejících celou nahrávku. Sing-Along Songs for the Damned & Delirious prohrává s reálnou i pomyslnou konkurencí totálním K.O., nevyrovná se ani staršímu bráchovi. O tom, že by se snad D.S.O. zařadili do elitního sboru avant-metalových formací obdobného ražení, o tom nemůže být řeč. Dvacet let staré nahrávky Idiot Flesh tomuhle totiž nakopávají řiť nohou lehkou, s výjimkou naprosto

výborných poloh Annoulice Wolgers (jak se to asi čte? „Análise?“ hahaha..ok, sorry), která jakž takž drží D.S.O. v poslouchatelných intencích.
Sing-Along Songs for the Damned & Delirious zřejmě rozetne dosavadní fanouškovskou základnu napůl. První část bude nadšeně při novince hopsat po pokoji a modlit se za živé vystoupení v dosažitelném rádiu, druhá půlka jednoduše tento swingový ústupek neskousne a po pár pokusech to vzdá. No a já spím s těma druhýma.