ENTHEOS - Time Will Take Us All

recenze
onDRajs
Hodnocení:
8

Entheos překvapili. Díky četným detailů je co objevovat a deska si zaslouží dost poslechů. Jejich vrstevnatý sofistikovaný mix je cestou budoucnosti.

EntheosEntheos v překladu značí ‘být posedlý‘ nebo ‘bohem nadaný’. Je to ale také příznačně pojmenovaná kapela založená v roce 2015 členy vynikajících death/thrash/corových techniků Animosity (jejich Animal i po 15 letech stále považuju za to nejlepší, co v žánru vyšlo). Hnacím motorem souboru je nadaný bubeník Navene Koperweis a zpěvačka s nebývale hrubým, až chlapáckým vokálem Chaney Crabb, ti tvoří základní duo. Dosud vydali tři desky – debut The Infinite Nothing z roku 2016 ještě řádně drtil kosti a je dosud nejtvrdším počinem skupiny, dvojka Dark Future už ale nabrala mnohem košatější směr, zvolnila roboticky přesné, až odlidštěné deathcorové groovy přímočaré tempo a na mnoha místech nabídla atmosférické progové momenty ne nepodobné Animals As Leaders (však v nich taky Koperweis hrál), a nakonec aktuální Time Will Take Us All. To už vychází pod hlavičkou věhlasného labelu Metal Blade Records a s velkým časovým odstupem od svých předchůdců. Navene si ho složil a nahrál sám – vedle Chaney si k sobě přizval pouze baskytarového kouzelníka Evana Brewera (Animosity, Reflux, Fallujah, The Faceless), navíc ho zaměstnalo i angažmá u Machine Head a zřejmě i to způsobilo, že album jinak plodného muzikanta vyšlo až nyní.

Trojka je bezesporu dosud nejambicióznější počin Entheos. Jde o 40 minut dlouhou kompozici rozčleněnou do devíti dílků, která plyne dál a dál a k riffům z předchozích songů (dá-li se jim tak vůbec říct, když jde o součásti jednoho kolosu) se nevrací. Posluchače tak udržuje v neustálém napětí, co se bude dít dál. Time Will Take Us All toho totiž nabízí opravdu hodně – co se týče žánrů, pohybujeme se tu od modernějšího death metalu techničtějšího ražení (například staří The Faceless) přes různé core odnože až po djent (na mnoha místech si vzpomenu na staré Meshuggah v jejich éře před Nothing) a progresivní metal s jemnějšími plochami a vyklidněnější atmosférou. Průběh v kostce: deska začne zostra, zhruba v polovině přijde zklidnění, poslední třetina zase nabere na agresivitě, ale úplný závěr se nese v duchu pomalu rostoucího postmetalového klimaxu.

Je proto logické, že album o tak širokém stylovém záběru nemusí plně uspokojit všechny fandy předchozí tvorby. Třeba tvůrčí koketování s elektronikou z Dark Future téměř zmizelo, kapela naopak dost přidala na útočnosti a valivosti, na trojce je spousta slamů a breakdownů, zkrátka víc „metal“. Otvírák Absolute Zero to dokazuje. Na jedné straně roboticky přesně natrsaný nářez, na straně druhé s groovem přímočaré pily. Nechybí přitom ani psychedelická sóla, za která by se nemusel stydět ani Fredrik Thornendal nebo Tosin Abasi. Fredrika zmiňuju nejen pro jeho až halucinační feeling, ale i proto, že napojování skladeb zde připomíná jeho legendární debut Sol Niger Within. A ta basa! Brewer s Koperweisem bez přehánění tvoří jednu z nejlepších rytmik v současné tvrdé hudbě. Navíc, zvukově je to extratřída – není mnoho metalových kapel, kde by baskytara tak nádherně bublala (v neklidnějších momentech dojde i na bezpražcovku, třeba sólíčko v úvodu Oblivion), ale současně i tvrdila muziku slapováním. Co se týče frontmanky, její hlavní projev je hardcorově uřvaný; větší variability dociluje tím, že používá i efekt, díky němuž zní až mimozemsky. Poprvé tu od ní uslyšíme i čistý zpěv, dost často ho ale dost nepochopitelně doplňuje na podkres řevem a tohle dublování působí rušivě (I Am the Void).

První čtvrthodinka je nářezové dobrodružství. Stále se mění tempa, nálady, někdy se celá mašinérie zabrzdí, ale jen na chvíli a hned se zase sype nebo se na vás valí zrychlená meshuggárna. Vše je přitom díky rovnějším rytmům a práci Navena, který si je dokáže srovnat do latě, srozumitelné. Pauzu si kapela dá při čtvrté Oblivion a I Am the Void, která má v refrénu snad až nemístné hitové ambice a desce kvůli své tuctovosti trochu ubírá na kráse. Od Darkest Day se ovšem ansámbl vrací ke kanonádě, kde na vás pořád čeká nějaké překvapení. Time Will Take Us All totiž není jen hoblovačka, rytmickou kytaru tu skoro neustále dokresluje její až psychotropní lead kolegyně. A když vám do deathcorového slamu v The Sinking Sun spustí jazz fusion sólo jak od Allana Holdswortha a ještě se do pomyslného souboje sólově přidá i Brewer, je vymalováno. Ostatně, více než sedmiminutová The Sinking Sun je jízda s velkým J a celé album s ní vlastně vyvrcholí, protože po jejím djentovém závěru se vše uklidní a samotné finále obstarává už jen závěrečný riff. Ten se nese v duchu klasického postmetalového kánonu, tedy od akustické kytary až po lomozící distorzi, po níž přichází už jen ticho.

Entheos překvapili. Přišli s nevšední deskou, která si zaslouží dost poslechů, protože je na ní díky četným detailů v aranžích co objevovat. Už jen pro ten koncept – album je dobře vystavěné a opravdu rád si ho poslechnu až do samotného konce, což se mi u podobných žánrových souputníků stane jen těžko. Navene a Chaney se na hony vzdálili rigidnímu pojetí moderního extrému zajatému v omezující škatulce progressive deathcore. Deska nabízí o dost víc - ani nesklouzává do přetechnizovaného nesrozumitelného honibrkství, ani do otravných a hudebně dávno vyprázdněných džn-džn slamů. Jejich vrstevnatý sofistikovaný mix je cestou budoucnosti.

Vložit komentář

onDRajs - 21.04.23 14:00:42
Já byl nejdřív z desky nadšenej, pak jsem to zpětně porovnával s Dark Future a už mi to tak excelentní nepřišlo... Ale nakonec jsem hodnocení postupně zvedal, protože: a) takhle koncipovaná deska jednoznačně vybočuje z žánrového davu b) práce s detaily není zřejmá úplně hned - třeba ty dvojlinky kytar (Navene neskutečnej, souhlas), naprosto famózní basový linky (několik poslechů jsem věnoval jenom jim - u který metalový desky tohle děláš?) a dobrý, ale nenápadný klávesový aranže (resp. elektronika) c) beru to jako jednu dlouhou skladbu - a když Navene zvolil tenhle formát, kdy jede furt dál a dál a k riffům se nevrací (na rozdíl třeba od geniálního alba Crimson od Edge of Sanity), musím smeknout, jak dokáže udržet pozornost; kdyby to valilo pořád stejně, asi bych to neměl sílu doposlouchat (to je problém debutu), resp. by to muselo být kulervoucí jako Animosity, což je unreal. Podobnou věc kdysi zkoušeli Textures na Drawing Circles, ale výsledek dle mého dopadl o dost hůř. Tam to jsou skladby, ale dohromady to moc nefunguje, u Entheos to beru jako jeden velkej celek. Ale jinak jo, pětka je tuctová lopaťárna. Suma sumárum, u těchle obřích kompozic mám taky radši větší repetici (viz Crimson), ale zde mi to přijde tak nějak pořád celkově srozumitelné.
bizzaro - 21.04.23 10:38:09
nektery momenty jsou naprostej top, nektery vokaly zabijej, nektery me ale tolik neberou. celkova dramaturgie alba je super, ale zpusob slozeni mi ne uplne vyhovuje, protoze je to jak neustaly rozmotovani zamotanyho provazku. prekvapive bych bral vic opakovani. nejvetsi killer na desce je ale Navene. Evan je vrazednej jako na vsech deskach, kde hraje, ale to, co dokaze Koperweis zahrat ne na bici, to uz ukazal xkrat, ale tentokrat co hraje i na kytaru? ten clovek je hracsky neuveritelne vybavenej

Zkus tohle