Věřím, že nová deska italských šílených avantgardistů Ephel Duath byla u mnohých očekávána s vervou nemalou. I má verva rostla, rostla, až narostla do pitoreskně obřích rozměrů a velmi záludně škádlila centrum těšení, až to bylo málem na škodu. Ovšem, jelikož život je jen taková víc záludnější pohádka, dopadlo to, jak to bývá v příbězích z tohoto žánru pravidlem, dobře … a jestli neumřeli, tak tam jazz-metalujou dalších, minimálně, spoustu let, než jim navždy povolí svěrač.
Co vám budu povídat, zda-li na předchozím albu Painter’s Palette dokázali
fešáci z Ephel Duath skloubit jazz a metálek se špetkou elektroniky na výbornou s hvězdičkou, tak na novince k tomu přidali řádný Pattonův syndrom - totální nespoutanost jakoukoliv strukturou, pravidly, opakováním, nedej snad jakýkoliv bože obludnými slovy jako refrén, či sloka. Přiznám, první poslech byl šok, co to je za rozsypaný čaj, dyť to skáče jak rozrajcovanej ratlík, nahlas, potichu, vrznu, nevrznu – a teď budu následovat ono očekávané – ale pak to přišlo, co přišlo, přímo se vyřítilo, praštilo mě to džentlmensky rukavicí přes xicht a povídá: „VítQu, VítQu, ty rouhačské imbecilní hovado, co sem pleteš nějakej čaj!“ A uzřel jsem pravdu prostinkou, jejíž do té doby spoutané ruce vzali do dlaní mou hlavu a … procitnul jsem.
Ephel Duath překonali sami sebe, Pain Necessary to Know je malý ždibeček od dokonalosti. Neuvěřitelný nášup o kvantu dimenzí, zkroucené štěstí, bol světa, chmur smrti, síla zrození, tlukot roků. Zmizel lidský zpěv i řev, zbyl jen věk křičících studených strojů. Luciano nedostává až tak mnoho prostoru, avšak jeho výkon na desce je neskutečně impozantní, to není zpěv, to je další nástroj, mnohdy všelijak modulován, demodulován, či jinak chemicky upraven. Připraven tě popravit. ED překypují nápady, servírují jednu parádu za druhou, ničím příliš dlouho nenudí, pár taktů a je to pryč, posluchači zbývají jen oči pro pláč a příslib dalších extází, které naštěstí přijdou. Mám dojem, že z jedné skladby od ÉDéček by
některé kapely uvařily celé album (někdy i další a další zbytečná alba). Davidova (Tiso) kytara ubrala na metalové tvrdosti, zkouřila se do psychedelických spirál, vrtá, něžně vrní, zříká se zodpovědnosti, laškuje, bortí, ale nikdy nekřičí, ani při těch nejvyhrocenějších situací. Fabio předvádí všelijaké fintičky a jeho basa je gurmánským požitkem, funky-metal-jazz náboj, nervózní struny. Bicí? Hrají jedna báseň, příliš nevyčnívají, na to aby spěchaly mají až moc zkušeností a vyspělého nadhledu. Přebíhají z rytmu na rytmus, ve velké míře využívají činelů. Škoda, že Davide Piovesan po nahrání desky kapelu opustil.
Na Pain Necessary to Know to už není nebohapustý metazz © (vlastníkem panko Bizzi a doufám, že po mě nebude chtít žádné finanční urovnání), je to avantgardní fůze všeho. Tohle není umění pro umění, to je umění. To není nudné téma pro pár intelektuálů. Rozdrobené, ale líbivé. Intenzivně spalující. Taneční, křehce indus-triální, na omak chladné, uvnitř tepající. Přemýšlivé, cinkavě myslí plující. Depre-sivní, neutěšeně strašidelné. Veselé, dětsky hravé. Hlavně návykové…
Noví ED, hm hmm… mám komentíkovat? A o čem tak? Opět řečeno ffše!!! Po prvním poslechu se Pain Necessary to Know může zdát někomu neposlouchatelná, ale s přibývajícími minutami se vám v kebulce vytvoří jakýsi kužel chápavosti (trychtýř), kterým se vám nápady a nápady a další nápady slejí v celek a ony do ní začnou padat a nabývat smyslu! Jestli jsem se do Painter’s Palette jaksi ‘nutil’ a systematicky tlačil do hlavy až mě to chytlo, u PNtK to bylo naopak a chytla mne ihned. Vše to sice zní a působí jak zaznamenané jammings postavené na občasných domluvených kouscích, ale především to mocně působí! Nechápu, ale i přes celkovou rozhádanost a dejme tomu i nesoudržnost, mě to přijde strašně chytlavé a neuvěřitelně mě to baví! Jednoznačně nejulítlejší album roku a ohromné překvapení!!!
Vložit komentář