Myslíte, že vše je vývoj a my pocházíme z opic? Kdepak! A zajímá vás, jak to všechno vlastně bylo? Ok, chytněte Baphometa za rohy, podívejte se mu vzpříma do očí, otočte ho a kopněte do zadnice. Na něj totiž můžete rovnou zapomenout, i když za se na vzniku této fošny podílel hnedle Monolit démonů v čele s BigBou, Ashokem, Igorem a Tudym, protože až teprve v drážkách tohoto kotoučku se skrývá Pravda! Ti nám na ploše necelé třičtvrtě hodinky konečně dokazují, že i “projekt“ v končinách našich malých hranic má smysl! Projekt ale nakonec přerostl v plnohodnotnou kapelu, která se plánuje vedrat na naše festivalová prkna s živým bicmanem (a to je výzva!!!), a to je jen a jen dobře, protože to znamená, že bude i další a další deska!!!
Chcete-li, naserte mi na hlavu, ale přiznávám se, že jsem neslyšel žádnou Big Bossovu sólovku. Nebudu tedy, a jsem tomu rád, přirovnávat. Máte-li ale rádi Root (a já teda jo!), musím vás hned zklamat, zapomeňte na něj! Jest sice pravdou, že vám občasné kilíčko a přitlumení strun Blackieho postup připomene, ale muzika je úplně o něčem jiném!
Celou desku otevírá mystický Ashokův mulťák a etno bubínky (intro Grand Opening), které, jak z vypravěčova úvodu zjistíte, po vstupu do Amethystova paláce (nástup je mega! Nepopsatelný, ale rozhodně progový a lituji, že takového úseku je tu jen na začátku) přechází v první Meeting. Na té se krom zmíněných podepsala i šestistrunka Ashokova lektora Georguiho Enčeva a vážení, řeknu vám, je o co stát! Nemyslím tedy Žoro Enčeva, ale celý Equirhodont! Ono to možná z počátečních tónů zní jak Ashokova sólovka, protože je tu sól, kytarových nápěvů, vrstev a hradeb jak nasráno, ale skladba, stejně jako všechny ostatní, drží strašně pohromadě a jeden druhého vlastně jen doplňuje. V Meeting je i slyšet, že se Ashok zbavil Malmsteenova vlivu, ale nacucal zase Martyho Friedmana a Tonyho MacAlpina – super, to má totiž budoucnost, protože to je strašně otevřený prostor k rozvoji, i tvůrčímu! Ve dvojce (vlastně trojce) On the Other Side je zase jedna z nejlepších vyhrávek, jaká byla vůbec v hudbě udělána! Jo, nepřeháním! Mám na mysli ten ďábelskej výjezd a sjezd, a ačkoli jsou Equiskladby založeny na jednom/dvou hlavních motivech, které na sebe nabalují palety pestrých nálad a dalších menších či větších podmotivů, je v každé něco absolutně úžo! Třeba v The Lake Flower of Evil, která se rozjíždí hodně pomodernu se Soilworkovskými klávesami, je to opět další vyhrávka, v Monolith of Demons I. opět zasněná vyhrávka, která mě dojímá a naklikává mi slzičky do očí.
Nerad bych se zmiňoval jen o určitých momentech a vyhrávkách, které jsou krom Bigbova zpěvu a atmosféry hlavní zbraní Equirhodontu, protože celá deska si zaslouží zmínit každou vteřinu. Je neuvěřitelně atmosférická a emotivní (ale neuvěřitelně!!!) - chvílemi vás postraší, aby vás vzápětí mohla pohladit a ukonejšit, pak vás zase unese do dálav minulosti, kdy na zemi byla jen nadřazená entita, vy tvořili svět a přesto se cítíte plačtivě a dojatě, i když máte ten majestátní démonický pocit z nadvlády nad světem. Yeah! Equirhodont má opravdu schopnost vás celkově pohltit a unést tam, kam uzná za vhodné, i když se povětšinou nese v pomalejším a středním tempu, v kterém právě vynikají ty tesklivé a majestátní kousky, v nichž je ukryta ta pravá síla démonů.
Celému ansámblu až po Ashokových prstech vévodí Big Bossovy úžasné hlasy, který zpívá desku od desky (hovno! Minutu od minuty!) lépe a dokáže stále mocněji vyjádřit svá slova (musíte ho tu fakt slyšet, tohle ještě nepředvedl!) a nemám k Éčkařům prakticky výhrad až na Wyldovské vibrato (zakvílení) a trošku modernistický tupa-přístup v Monolith of Demons I. a poněkud nadřazený a rozporuplný přednes (výslovnost) vypravěče Dona Sparlinga, který vás po celou dobu mezi skladbami provází. Trochu ho stáhnout - zpočátku mne rušil, ale “zvykl“ jsem si nebo ho klidně vyklidit a uvolnit další prostor k vyjádření třeba BíBímu, protože tu opravdu exceluje! Nedovolil bych si samozřejmě opomenout Tudyho, protože jeho klávesy jsou nedílnou součástí tohoto monolitického celku a chvílemi dokonce i dominují, ale chlapík od Onset navíc ještě naprogramoval i skvěle znějící bicí, a to citem živých smyslů – nápaditě, jednoduše a s jasem ranní Luny.
Equirhodont G.M. pro mne bude přinejmenším jednou z desek roku a objevem tuzemska (poslouchávám ji přes 2 měsíce a nemám dost!), nejen pro svůj zvuk a cit vyjádřit se, ale především pro, s vlastním ksichtem a pohledem na věc, skvělé skloubení současného pohledu na postupy v minulých dekádách dávno odkrytých třeba majestátním dark doomem. Takto nějak pak vypadá invence mládí a moudrost stáří.
Vše se děje, jak je dáno. To je nekonečná Spirála Času. Vím, že jste nezamýšleli se dostat až tak daleko, ale maguse Equirhodonta si Démoni, které celý život toužil spatřit, nakonec povolali sami, stejně jako si povolají vás! Proto buďte ve střehu! Viděl totiž tisíce Věcí, žil tisíce Životů a zemřel tisíci Smrtí. Po tom, co stvořil nové Universum a dosáhl tří posledních kroků - stal se nejvyšším Mágem, totiž zčasu pohlédne svým Okem Demóna a sleduje… sleduje… sleduje…
K tomuhle počinu jsem přistupoval zatraceně opatrně a snad ještě více skepticky, neboť, co do obsazení, mi tohle něco zatraceně připomínalo! Co očekávat od kapely, jež obsahuje 3/5 ROOT, kapely, jež si nechala patentovat výraz mystický metal? Těžko by jsme ve složení BigBa, Igor, Ashok a Tudy, mohli očekávat nějaký výplach mozku... Zarputilý fanda brněnského podzemí jistě zajásá, ale mě je brněnský patriotismus odpornější než cokoli jiného.
První co mě před poslechem napadlo, bylo, zda se Equikova tvorba nebude až příliš podobat tvorbě původních ROOT. Není to naštěstí tak hrozné, ale Ashokův rukopis je charakteristický natolik, že se vám zmíněné jméno musí zákonitě vybavit! A jestli si Big Boss myslí, že ROOT a EQUIRHODONT jsou úplně odlišné kapely, je to asi to jediné, co s tím nadělá. Pár prvních poslechů na mě působilo značně rozpačitým dojmem a i po desátém poslechu si nejsem jist bezvadností celého díla.
Deska na mě působí dvojím dojmem, na jednu stranu to přijde strašně naivní až infantilní (trapně jednoduché a průhledné klávesové mezihry a stejně tak rozpačité mluvené prology), zároveň však cítím jistou výjimečnost, kterou nahrávka dýchá. Mám totiž ten pocit, že album v mnoha ohledech disponuje skutečně ukázkovými nápady, za něž by se nemusely stydět ani přední zástupci epického metalu!
V první řadě je znát, že se Ashok skutečně vyřádil, o co víc, byl v původní kapele limitován svými spoluhráči i stylovými škatulkami, zde vyniká jeho umění dokonale. Také Jirka překvapil, jeho hlasové party jsou zase o něco propracovanější a ne tolik typické, což je jen plus. V některých partech na vás dokonce dýchne až neočekávaná romantika. Ovšem deska není jen nabitá skvělými momenty, na druhé straně je tu spousta hluchých míst, které nejsou zdaleka tak atraktivní jako některé gradující pasáže, jež dělají album výjimečným.
Myslím, že E natočili desku, která jim ostudu rozhodně neudělá, ale ještě to není ono. Nechal bych to trochu uležet, dozrát a za pár let by jsme tu mohli mít další kapelu světového formátu!
Vložit komentář