Vždy jsem měl rád starý styl latinsko-amerického extrému, který z hlediska brutality, špinavosti, neurvalosti a chaotičnosti strčí do kapsy drtivou většinu současného blacku a deathu. Jednou ze zemí, kde se takovým prasečinám nebývale dařilo, je i Kolumbie. Odtud pocházejí takové veličiny jako Parabellum, Sacrilegio, Blasfemia nebo Reencarnación, které poslední dobou často přehrávám, jak je patrné i z nedávných „desek měsíce“. Shodou okolností se mi do rukou dostalo promo rovněž kolumbijské kapely Eternal Chaos a logicky jsem byl tedy zvědavý, zdali se v jejich tvorbě nějak odráží odkaz výše zmíněných ancestorů.

Pohled na stránky bookletu nabízí klasickou stránku black metalu – corpsepaint, stahováky, pentagramy, nábojové pásy, řemdihy, hady a lebky. Stejně tak textová stránka protřelé černooděnce ničím nepřekvapí… zajímalo by mě, nakolik se pánové při jejich psaní inspirovali druhou vlnou blacku, protože některé názvy skladeb či přímo jednotlivé verše jsou jejím pyžmem celkem cítit. Hlavně tedy slovní obraty a spojení, které používali již Darkthrone, Gorgoroth, Covenant, Dark Funeral nebo belgická legenda Ancient Rites. Možná v tom ale hledám něco, co tam není.

Již po vyslechnutí úvodní introdukce bude všem jasné, že jakákoliv podobnost s old school scénou v případě Eternal Chaos nehrozí. Daleko více jim zřejmě učarovala skandinávská scéna, konkrétně tedy rychlé sypačky ve švédském duchu. Tento fakt potvrdí i všechny následující skladby, tedy krom posledního outra, které je čistě atmosférickou mírumilovnou záležitostí sloužící k uklidnění po předchozí půlhodinové vichřici. Nejmarkantněji se na desce projevují vlivy Dark Funeral a middle éry Marduk, což v praxi znamená převážně tremolo picking tvořící vcelku chytlavé melodie, dále zběsilý dvojkopák, virbl pohybující se ve frekvencích od střednětempých po vysokorychlostní, v nichž ho zdatně zastoupí klepec do pupku ridu (prostředku činelu; můj oblíbený prvek při hře v škopky). Uvítal bych nicméně o něco nápaditější bicí přechody. Poloha vokálu mi ze začátku vůbec neseděla, ale už během druhého poslechu alba jsem přivyknul. Ostatně s vokály jsem nikdy nemíval větší problémy, nicméně ne všichni posluchači mohou být tak otrlí.

S čím naopak mám u podobného druhu black metalu problém již delší dobu (cca několik posledních let), je absolutní absence čehokoliv připomínajícího feeling. Dark God of the Eternal navzdory svému názvu (podobně jako poslední desky Temného pohřbu) nepůsobí temně, ba nepůsobí ani chladně... vlastně nepůsobí nijak. Je to zkrátka pouze muzika bez nějakých hlubších smyslů a skrytých démonů, o které je docela složité něco kloudného napsat, protože podobných záležitostí je všude plno a jsou notoricky známé každému trochu znalejšímu příznivci černého metalu. Naštěstí se ale zároveň jedná o dovedně zahraný zásek, což nahrávku v mých očích do jisté míry rehabilituje. Tito Kolumbijci mají své nástroje zvládnuté a po čistě instrumentální stránce vlastně není co vytknout. Beru v potaz i fakt, že se jedná o debutové album (i když na druhou stranu největší klasikou jsou vesměs vždy první alba, ze kterých se již dá spolehlivě usoudit, zdali jsme narazili na budoucí hvězdy či průměrné blátošlapy).

Konečný verdikt je u podobných věcí poměrně těžké vynést. Pro hovoří schopnosti muzikantů a snadná orientace posluchače v jednotlivých skladbách, proti zase absence neobvyklých nápadů, postupů a emocí. Dark God of the Eternal se setká s odezvou především u ortodoxnějších posluchačů, kteří před experimenty upřednostní staré dobré jistoty.