Hned se udám, že jsem si první dojmy s novým albem chicagských Fleshvessel pokazil tím, že jsem poslouchal z Youtube. Hrůza sezáplatované kočičárny! Jenže první dojmy klamou, a materiál nutkavě vyžadoval další a další přehodnocování (a samozřejmě solidnější podmínky poslechu) až nakonec v pomyslných poslechových žebříčcích vyšplhal úctyhodně vysoko.

Předchozí tvorbu chicagského kvartetu můžu shrnout do doporučení si poslechnout EP Bile of Man Reborn, protože jde o jednu 24 minutovou skladbu, která zajímavě propojuje pořádný death metal (Demilich) s progem (Yes), avantgardou (Kayo Dot) a klasikou. Nejde o propojení úplně organické a není to samá dokonalost, ale za pozornost stojí a je určitě kvalitativně výš, než žánroví kýčaři z dětských pokojíčků, které tu také na jiných místech také doporučuji.

No a nové album Fleshvessel ušlo ještě pořádný kus dál, byť ne přesně směrem, kterým bych si to já osobně přál. Ubylo nachrochtaných a natlačených deathmetalových pasáží, ubylo výletů do blízkosti „klasické“ hudby, přibylo atmosféry, přibylo mnoho a mnoho not a přibyla taky řada nástrojů. Už jen jejich seznam napoví, že tohle nebude žádný striktně ohraničený stereotyp, ale pořádná posluchačská výzva pro otevřené hlavy. Setkáme se mimo klasický kvartet nástrojů (kytara, bezpražcová basa, programované bicí, klávesy) také s loutnou, flétnou, okarínou, cimbálem, darbukou, hobojem, pozounem (?), portorickou čtvrteční kytarou, violou, klasickým pianem a dveřní harfou.

Kostru alba tvoří čtyři dlouhé skladby nad deset minut, z nichž poslední má více než 17 minut. Každá z nich je pak rozčleněna do několika dílčích pasáží, kterým dominuje vždy několik motivů. Celá hudební nálož tak přináší k poslechu opravdu velmi solidní porci dobře provedených notiček k opakovaným poslechům.

Žánrové rozkročení je úctyhodné a určitě bychom tu našli nejen shora jmenované kořeny, kterými bylo prodchnuté vynikající debutové EP. Zde bychom mohli krom shora zmiňovaného death metalu (klidně připomene i Suffocation spíš než disharmonické Demilich) slyšet (post-)blackmetalové prvky, heavy metal, nějaký ten shredding, hladivý rock, jazzové vložky, hodně progu a tak dále. Je zřejmé, že všichni zainteresovaní multiinstrumentalisté jsou hudbou posedlí (znát asi můžete jen Alexandra Torrese z hororových Clavicus Vile a spřízněných progových Arcane Oasis, a Amose Harta z Eikþyrnir, pokud holdujete vikingskému folku). Jejich rozhled jakož i instrumentální schopnosti jim umožňují utkat hudební předivo nejen pestře a ve velké šíři, ale zároveň vnést do něj dostatečně silné a výrazné motivy. Otazník se může vznášet nad programovanými bicími, ale za sebe musím říct, že nejen vůbec nevadí, ale někdy naopak působí jako jistota v jinak poměrně divokých aranžích. Přesto si tady umím představit bubeníka, který by celý materiál mohl ještě povýšit.

Zbývá se vypořádat s otázkou, zda past pejskokočičího dortu nesklapla a zda se v přehnaném sbíhání a ještě spíše častém střídání nálad, motivů, nástrojů a žánrů umělci neztratili. Nu, neztratili. Jak jsem již naznačil, každá skladba je fungující celek sám o sobě, v jejímž rámci se střídají nálady a nástroje ústrojně. Snad jen první Winter Came Early trochu nepříjemně připomíná Esoctrilihum rozvrzanými houslemi. Už následující Stain maká na sto procent a třetí The Void Chamber se skvělou až vaudevillovou vložkou zaujme i zapřisáhlého skeptika, aby se vzápětí s lehkostí zvrhla v pořádnou metalovou rubanici. O všech skladbách se dá bezpečně říct, že jejich vývoj je promyšlený a nenajdeme zde ani výplň, ani zbytečné repetice.

Fleshvessel přichází s originální fúzí mnoha žánrů a jejím velmi precizním provedením. Jedinou opravdovou slabinu vidím v příšerně ošklivém obalu.