Vzpomínám si na mou prvotní koketerii s black metalem – na doby, kdy se mi při studii tehdy ještě docela obskurního žánru dostávalo pocitu, že poslouchám něco špatného. Jak jsem nechápal, proč se chci hnusným zvukem brodit, ale kvůli nějakému abstraktnímu, zvrácenému tahu jsem nedokázal a vlastně ani nechtěl odolávat.

S přibývajícími roky začínal podvratný feeling postrádat moc. Ne, že by mé nadšení z černého kovu začalo chcípat, jen ono obskurní obestření vyvanulo. Z poslouchání se stal trochu standard a tolerance vůči zneklidnění posílila. K dnešnímu dni dokáže navodit pocity „pokoušení zakázaného“ jen několik málo kapel.

Do seznamu zlých, ve vší zvrácenosti přitahujících alb patří i Ariochovo Salvation. Debut Funeral Mist jsem přitom nebyl s to dlouho vstřebat. V posluchačských začátcích na mě byla všechna ta zkreslená ortodoxie s neřízenými výpady příliš. Nepomohla ani ambiciózní délka, která tehdejšímu neotrkanému uchu ke přijetí všeho toho zla nenapomáhala.

Právě díky nepřístupnosti Salvation odměňuje dodnes. Deska i po nesčetných rotacích dokáže hrozit kopytem, znechucovat, a tak i nadchnout. Debut hýří kultovními momenty – od epického kolosu Circle of Eyes až po opojné útržky jako je úvodní zvolání „Shine through me Satan“ v Holy Poison. Co více – pořád nějak věřím, že mnoho zásadních aspektů ještě vykoukne z nerozšifrovaných vrstev. Nadšení z opakovaných návratů proto neklesá. Arioch zkrátka stvořil výsostnou hudební hrozbu, která třímá blackmetalovou esenci všemi deseti.

Je třeba si připustit, že se Salvation nikdy nezopakuje – nejen kvůli jisté magii, kterou si i lze připustit k tělu bez fatálních úhon asi jen jednou za život, ale také z důvodů filosofie Funeral Mist. Arioch si prostřednictvím projektu neklade za cíl opakovat minulé. Každá deska má znít jinak, podrobovat black metal odlišným produkčním i autorským přístupům. Desky tak pojilo jediné – ortodoxní oddanost Satanovi.

Nutno podotknout, že se Funeral Mist dosud dařilo cíl plnit. O 6 let starší Maranatha je v mnoha ohledech odlišná natolik, že si vysloužila poměrně vlažné přijetí od široké obce uctívačů Salvation. Zemitější, ale stále zhýralá Hekatomb se zavděčila o něco více – Arioch zde jde více po žánrových základech, ale nezapomíná na kýženou satanskou zběsilost. Nechybí ani originální hudební vsuvky, které dokazují, kdo stojí za nejpoutavějšími momenty poslední inkarnace Marduk.

Promokec k Deiform avizuje zachování kapelního směřování – nové album, nový přístup. Novinka se přitom od předchůdců zase tak výrazně neodštěpuje, naopak zní, že ze starého čerpá. K domněnkám přispívá i cover, který zdobí tři zapálené pochodně – jakoby vizuál chtěl symbolizovat, že je Deiform jistou emulací předešlé trojice. Kytarově se výrazně neliší od Hekatomb, má tendence ke zpomalování jako Maranatha a rozhodně není prosta vyhrocenosti Salvation.

Opatrnější přístup Deiform nelimituje. Deska je stále v mnoha ohledech ambiciózní a z pohledu songwritingu nejprofesionálnější, což prezentuje většina delších skladeb. Zaujme zejména pozvolné rozpracovávání motivů a práce s tradičními liturgickými samply, které nejsou pouhým doplňkem, ale nosnými pasážemi, občas celými slokami. Kratší tracky dávají na odiv modernější přístup ke kytarové práci a kýženou nezřízenost Funeral Mist. Finální Into Ashes poté kombinuje oba světy a vytváří katarzní blastbeatovou řež.

Deiform trochu podkopává jen zvuk. Produkce neuráží, ale snesla by větší ráznost. Bicí působí trochu utopeně a Arioch by klidně mohl být více u ucha. Přístup k vokálu je navíc ve srovnání s minulými deskami o něco umírněnější – chybí zde pasáž, u které by zatrnulo jako u začátku Shedding Skin z Hekatomb nebo během White Stone z Maranatha. Jako celek je ovšem Mortuusův výkon stále maniakální a rozpoznatelný.

S přijetím nedotknutelnosti Salvation se dá říci, že Deiform doručuje takřka vše, co příznivec vyžaduje. Ryzí black metal se snoubí z podvratným samplováním religiózních nápěvů a vrcholným satanistickým fanatismem, na který si dodnes dokázalo sáhnout jen pár kapel. Chybí tak jen něco nového, překvapivého. Je však možné, že Deiform prezentuje Funeral Mist ve své finální formě. A ta stále dokáže ničit, bavit a hlavně prýštit zlem.

Tak jako pro Danteze, i pro mě je debutové album Funeral Mist jménem Salvation modla. Nevím, jestli bych našel takto silnou desku, tak zlou a přitom přitažlivou. Anebo ještě lépe řečeno, desku, která mi pořád dělá dobře na káro, i po těch letech, i po tom kvantu poslechů. Rozhodně jsem neočekával, že by se k ní Deiform mohla i jen přiblížit. Ale kupodivu, Deiform je zatím pro mě kultu Salvation nejblíž z následné Rosténovy/Ariochovy/Mortuusovy tvorby.

Ne že bych jako zlaté tele uctíval každý Rosténův prd. Poslední věci Marduk jsou slabé a i pokračování projektu Domjord, jeho druhá deska Gravrost, mi připadá velmi slabá.

Tady ale máme co do činění s hlavní Rosténovou kapelou, na jejíž desky se napjatě čekává a také se toho od nich hodně očekává. V krátkosti předešlu, že podle mě se na Deiform podařilo skloubit velice agresivní pojetí nasypaného a rychlého black metalu ve stylu Marduk s trochu odtažitým elitním a zlým soundem Ondskapt. Melodické postupy mi připomínají ze všeho nejvíc Drastus a samozřejmě, abych se k tomu taky dostal, předchozí album Funeral Mist Hekatomb.

Na rozdíl od kolegy nevidím na Deiform nijak zásadní posun. Když zvážím, jakými předěly prošla tvorba Funeral Mist mezi alby Devilry/Salvation, Salvation/Marantha, Marantha/Hekatomb, tak musím podtrhnout daleko spíš kontinuitu posledních dvou opusů. Dostat se do Hekatomb mi trvalo docela dlouho, ale o to déle mi radost z něj vydržela. Po řádově menším počtu poslechů Deiform mám ale už teď jasno v tom, že i tentokrát máme co do činění se skvělým albem. Ano, myslím si, že v rámci čistého, zlého black metalu jde o nejlepším album roku.

Pojďme se podívat na desku trochu blíž. Rostén si rád hraje se zapouštěním křesťanských hudebních forem do svého díla, a tak tu už tradičně najdeme liturgické zpěvy (Twilight of the Flesh), ale také hezkou písničku od malých křesťánků (vynikající a dost možná nejhitovější Children of the Urn). Vrcholem alba a jeho parádní katarzí je tradičněji pojatá blackovka Into Ashes, která desku uzavírá téměř desetiminutovou neskutečně nasypanou masírkou. Tohle je opravdové blackové blaho a finále velké desky, jak má být. A abych rychloběh jednotlivými momenty alba ukončil, přidám i jednu výtku. Je dost možná prozatímního charakteru a směřuje k titulní písni Deiform, která mi připadá slabá a příliš dlouhá. Je to právě tahle píseň, která je jedinou chvílí, kdy se přestávám na poslech soustředit. Kdybych si měl vysnít posun Deiform k pomyslnému hodnocení 100/100, pak bych právě tuto skladbu vypustil a tím se dostal na optimálních 45 minut na album.

S hodnocením produkce se s kolegou výše také tak úplně neztotožním. Ubráním bicích v celkovém mixu podle mě docílil Rostén velmi vyrovnaného zvuku, takže ty komprese kytar nepůsobí až tak moc zcizujícím dojmem, nebo uměle, chcete-li. Dohromady je to masivní tlak a nechá vyznít i všechny finesy, a že jich, například ve hře basy, věru není málo. Ale to už se bavíme skutečně hnidopišsky o detailech. To podstatné je jasné. Deiform je skvělá deska, chytí od prvních poslechů, nakládá, a dlouho nakládat bude.

hodnocení 90 %