Fustilarian je pokojíčkáč z Lisabonu, a kdybyste nevěděli, co vlastně název znamená, wiki-dictionary poradí, že jde o spojení slov fustilugs (morbidně obézní, odporně tlustý, neatraktivní) + arian. Mnu.

Hudebně jde o starou blackovou školu, je to melodické a je to i trochu magické. Ječáky odškrtávám, naprosto v pořádku, blasty jsme asi už všichni slyšeli i vydatnější a rychlejší, ale v zásadě taky v pořádku. Tremolo picking jakbysmet, tady není co řešit, devadesátkový black metal je v kurzu. Jednotlivé skladby jsou dostatečně pestré. Například druhou Born in Neglect Embrace osvěží motorkářský rock’n’roll jak víno (asi by se na tomto místě patřilo připomenout Karpatský les, ale naštěstí pro dnes recenzovaný projekt je to spíš asociace než inspirace). V páté Deceived in Ravenous Perversion zase uslyšíme pořádný zemitý ½ rytmus jako od mistra Fenrize. Naštěstí to s takovými prvky Fustilarian nepřehnal a používá je právě tak, jak jim to nejlépe sluší, tedy jako zpestření. Co je ale podstatnější - na rozdíl od mnoha uctívačů druhé vlny si Fustilarian poradil i se zábavností desky jako celku.

Vokály a riffy jsou asi to nejlepší, co je na desce k mání. Kdo nepotřebuje mít svůj black metal rychlý jako smršť a k tomu ostřejší než katanu, kdo nepotřebuje disonantní jed a ocení spíš poctivé melodie, dobrý songwriting se sólíčky i sem tam pěknou sypanicí, ten by měl být s All This Promiscuous Deacadence spokojený. Nabízí totiž přiměřený poměr mezi svěžestí a ortodoxností (Darkthrone a Mayhem jsou nejokatější inspirace, ale jsou tu určitě i přiznávky Gorgoroth nebo Horna). Touto vyvážeností mi Fustilarian připomněl loňskou super desku Void Prayer, kterou jsem si nemohl vynachválit. Jejích pekelných kvalit sice Fustilarian nedosahuje, ale i tak si ji dovolím doporučit každému, komu v srdci temný žár plane a chce ho přikrmovat i čerstvými polínky, nejen rozfoukávat pořád dokola staré uhlíky.