Autor: 82.5 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Disintegration Dubs

G36 Vs JK FLESH - Disintegration Dubs

Nahrávka, co váží víc, než by měla, co nejenom váží, ale zároveň zatěžkává svoje okolí.

G36 Vs JK FleshNestává se mi často, abych měl nutkání nějakou nahrávku popsat čistě v rámci fyzickejch parametrů, většinou mi jako první naskakujou nějaký emoce nebo nálady. U Disintegration Dubs ale už od prvního poslechu přemýšlím hlavně o jedný konkrétní fyzikální veličině, hmotnosti. Staví se tady totiž na pomalých beatech, který máš nutkavou potřebu nějakým způsobem zvážit nebo potěžkat, i když se vlastně trochu bojíš si na ně šáhnout. Není to jen pocit, že máš před sebou něco hrozně těžkýho, je to pocit, že máš před sebou něco nezdravě těžkýho, něco, co váží víc, než by mělo, něco, co nejenom váží, ale zároveň zatěžkává svoje okolí.

Ale ono se není co divit, když za Disintegration Dubs stojí trio, který si už léta v nezdravě těžkejch beatech libuje. Konkrétně je řeč o spolupráci dua Kevina Martina (The Bug) a Gorgonn (mimojiné Martinův dlouholetej live zvukař) pod zkratkou G36, které doplnil Justin Broadrick pod aliasem JK Flesh. Deska je mezi pány rozdělená spravedlivě, každej dodal čtyři kousky, celkem se blížíme někam k hodince dubovejch závaží. Společný jmenovatelé jsou tady jasný – pomalý, hutný beaty v industriálním hávu, občas až absurdně nízký frekvence a hlasitost vytočená na maximum. Hlavně posluchače pěkně zatlačenit do kouta a nepustit dovnitř nějakej zbloudilej paprsek světla. Fanoušci dřívějších kolaborací Martina a Broadricka (Techno Animal, Zonal) už asi tuší.

Nicméně rozdíly se tu přece jen najdou. G36 na to jdou přímočařejš - kratší stopáž, brutální basy, takřka až militantní rytmy (občas se mi vybavil třeba Vatican Shadow), tady je to bez vytáček a na maximální zátěž. A musím říct, že takhle dobře jsem Martina hrnout neslyšel už delší dobu, třeba oproti letošní novince The Bug to funguje výrazně lépe, tlak se dostavuje a narůstá, takže spokojenost.

Vrcholy nahrávky jsou ale z pera Broadricka, kterej je přeci jen zvukově o něco vrstevnatější a promakanější. Pomalý těžkotonážní beaty tady chytře doplňujou všemožný rytmický vrzání a skřípání, který tíživou atmosféru umocňujou takřka podprahovou paranoiou. Hned několikrát jsem si vzpomněl na starší, nekompromisní věci od Andy Stotta, a u týhle hudby se těžko hledá lepší kompliment.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

a jo, je to fajn a naživo, metr před hradbou z beden, mozek na úspornej režim :) - bych si to určitě užil ještě výrazně víc (samozřejmě)
třeba Zonal mě na domácí poslech baví víc a nejvíc z těhle věcí za poslední roky pořád Fret (Mick Harris) ... když to vezmu víc "zeširoka"

dneska jsem prověřil při delší cestě (prázdnějším) metrem a to fungovalo taky dobře, má to celkem atmosféru a je to (v rámci minimalismu) místy i docela propracovaný ... překvapivě mě asi baví nejvíc Martinovo tracky, ale i ostatní fajn, často se nedá alespoň podupávání a pokyvování zabránit :) ... zvláštní, že naživo byl JKF super, ale nahrávky mě snad kromě debutu moc neberou, myslím, že některý rychlejší / agresivnější polohy co tehdá hrál v Berlíně na deskách nikde nejsou (?), tohle je možná od debutu nej

a tagy co mají na bandcampu - "dub concrete" a "sewer techno" jsou výstižný :) ... nějak cca 6,5 - 7 bych tomu asi dal

aktuálně

diskuze