Už jen při prvním pohledu na samotné cd Gigan by mohlo být všem jasné, že tady o nic úplně normálního nepůjde, což i následná kontrola názvů skladeb potvrzuje a dává nahlédnout i pod pokličku všeho, co „falešné oči nabízí“. Nebo máte snad pocit, že pětice opolidů před samotným gigantem (jinak též Kaiju, což je vlastně Godzila/Gojira), monstrem, obrem… zobrazená na titulce extrémně metalové kapely je běžná? No úplně zas určitě ne, tak že by tedy nějaké Japonsko? Kdepak, Gigan jsou ze Států a jediný z faktů, který vám asi něco řekne je, že v jejich řadách působí Randy Piro, kteréhož znáte třeba z Monarchy. Ale ona to až tak kapela úplných nováčků není. Hlavním mozkem je totiž Eric Hersemann, klučina jména nenápadného, ale on se vedle Randyho na chvilku v H8E také ohřál a překvapující je pro mne i jeho účinkování u peklařů Diabolic. A abych to doplnil, trojici Gigan uzavírá bubeník Danny Ryan a tomuto cd předcházelo minicd Footsteps of Gigan.

A jak by se dala jedním slovem dala charakterizovat tvorba Gigan? Experiment je stoprocentně výstižný termín. Totiž snaha a chuť experimentovat v extrémní muzice je pro Gigan příznačná od první noty. Sice je trojice na začátku snad trošku umírněnější, asi aby všechny ty, kteří si ze zvědavosti pustí začátek alba, hned neodradila, ale to se od třetí skladby mění. Do popředí se začnou drát zefektované vokály (hlavní křaplák připomíná Sergeye z Neglected či Jeffa z Carcass) a nejrůznější abstraktní a škrčivé zvuky, jímž bych ve zvukové databázi vytvořil škatulku „connectivity“, znějí totiž jak do rytmu přenášená Matrix-data, která jsou postupem alba čím dál výraznější a se samotnou hudební složkou desky tvoří vlastně plnohodnotnou a vyváženou část zvuku, nastoupí halucinogenní nálady, které při tkaní svých sítí snad mohou prožívat jedině LSD nadopovaní pavouci a vše toto Gigan na konci uzavírají vyfetlým téměř dvaadvacetiminutovým jamem bicími doprovázených zvuků.

Doposud jsem ale pominul tu nejdůležitější složku The Order of the False Eye, která asi všem řekne více než kecy o experimentování. Jenže i v případě oné hudební složky, hudební náplně jak ji obecně vnímáme, čili tóny a zvuky tvořené kytarami, basou a bicími, se i zde setkáváme s oním slovem, které se v této recenzi vyskytuje nejčastěji, experiment-ální. Hudba Gigan je nekonvenční a nehraje si se zavedenými postupy, omezím-li popis hudby na rytmy, náladu a především riffování. Gigan do žádné obecně chápané kategorie zařadit totiž nelze. Je to psychedelický grindcore? Nebo bizardní death metal? Faktem je, že zde žádné slammy, pěkné melodie, ani sekačky nenaleznete, naopak nejvýraznější částí jsou riffy přerušované a uskřípané, přesně takové, jenž jsou ke slyšení u Negativa, Gorguts nebo The Crinn, často prolnuté s i přes efekt opracovanými tappingy, které snad s trochou představivosti někomu mohou připomenout i ten math. Důležitá je zde „plochovost“, jíž bych spíše definoval jako rozplizlost, i tak často riffy znějí, protože ex-Hateguys si vystačí s několika motivy a kladou důraz na atmosféru tvořenou složeninou ze zmíněného abstraktního zvuku tvořeného (asi kytarovými) efekty a jen minimálně jednou linkou kytarovou, převážně jsou totiž linky zpracované duálně a v jejich případě je k tomu bohatě využíváno i basy; k tomuto třeba zmínit, že album zní hodně stereofonně, takže sluchátek potřeba! Jen je pro Gigan třeba vymezit jistou dávku tolerance a vnímat trošku „jinak“, protože jinak jediná skladba není komplikovaná, jedině zvukově, vše je jasné a s obdobně pojatými bicími, které v rámci kapely zní asi nejjasněji, ačkoli sem tam splašeně vyjedou, je skládané v nečekaně nezapomenutelnou mozaiku, která vám po prvním či prvních posleších v hlavě nadělá pěkný šrumec.

Gigan vystrčili ramena a s The Order of the False Eye našli na poli hudebních šíleností kousek volného místečka. Se svými kaleidoskopickými příběhy narušené mysli by mohli být vhodnou alternativou pro extrémem unavené posluchače, kterou třeba nabízejí Car Bomb, Negativa nebo The Crinn, k těmto dvěma bych se je vůbec nebál připodobnit. Mám-li pak netrpělivým pomoci s výběrem pro začátek, volím dvojici Still Image Symphony a Imprisoned Within Duality, asi nejúdernější písně alba (obzvláště prvně jmenovaná), a obě tak dokáží posluchače jednodušeji pohltit a lépe nasměrovat, oč tady vlastně jde.

Zmínění hodné pak určitě je také to, že už i labely jako Napalm Records, které kdysi platily spíše za žánrově věrné, se přizpůsobují době a chtějí jít dál a po očku pokukují i po kapelách, jenž by normálně v jejich release-datu neměly šanci.