Při prvním poslechu Crayon Sun jsem zbystřil, páč se tady láme zvuk kytary tak trochu á la US Maple nebo Arab on Radar, na což slyším. Hned první věc I Am fajn šlape, kytara klasickou rockovou a punkovou riffáž nezbedně ohýbá, je tu cit pro (roz)lazenou špatnost. Basa je v mixu vytažená a hraje trochu proti kytaře, zlehka houpe, aby byl žaludek na vodě. Bicí jedou funkční kolovrátek, kterej kytaru a bicí tlačí dopředu. K tomu teatrální vokál, kterej by asi chtěl bejt někde vedle Erica Paula z Arab on Radar, ale je takovej šedivější, a tak je v pořádku, že se schovává za hradbou hluku. To, že Gloop hrajou sice zábavnou, ale o něco šedivější verzí svejch vzorů, koneckonců platí i celkově. Něco jako koupit si vytouženou košili po několika letech ze sekáče.

Problém je, že podobnej popis bych mohl napsat tak k desíti z těch dvanácti skladeb, co na Crayon Sun jsou. Gloop sázej skoro všechno na jednoho koně, a tak se postupem času ty samý triky začnou zajídat (čest osvěžujícím výjimkám, rockenrolovější Hole in the Nest a zamotanější Pressure). S kytarovou riffáží je to ještě v cajku, ne že by se bořily hranice žánru, ale je tam dostatek zlobivejch háčků na vyplnění tý cca půlhodinky, co album hraje. Horší je to s rytmikou, páč ty bicí kolovrátky jsou si občas podobný jak vejce vejci, a většinou už mě v druhý půlce začínaj srát. Práce s jednoduchou rytmikou na plnohodnotný nahrávce holt není legrace - u Gloop mi přijde, že bych si je asi víc užil z nějakýho kratšího EPečka.