Narušuju tradici, vím, todle je přece Střapův píseček. Poslední dvě placky od Hate Eternal recenzoval on. Nicméně tentokrát se mu do toho moc nechtělo a navrhnul mi, abych se toho ujmul já. Byla to celkem výzva, poněvadž jsem dlouhou dobu nebyl Hate Eternal zvlášť propadlý, ale u několika jiných kapel jsem s odstupem času názor změnil a začal jsem si je užívat. A Hate Eternal do této kategorie také již patří.

Hate Eternal si na vydání svého posledního alba vybrali zajímavou dobu, protože si téměř přímo naběhli proti novým Morbid Angel, kteří byli očekáváni jako máloco. Moje podezření ale je, že Erik je slyšel, když je produkoval a to mu dodalo na odvaze. A upřímně se mu nedivím.

Asi nejlepší ukázkou mých dojmů bude rekapitulace prvního poslechu. Kratší, avšak velmi efektivní intro, navozuje atmosféru, od které jsem si sliboval hodně. I tak mě ale první plnohodnotná písnička naprosto odrovnala. Je to jako se probudit v posteli a zjistit, že si to proti vám razí parní válec s raketovým pohonem. Nepřeháním, todle bylo první, co mě napadlo. Co víc, tento pocit mě neopustil tak do dvou třetin desky, kdy se začalo objevovat víc basovějších riffů, které jdou trochu hůře luštit. Ale zvuk desky jinak není vůbec špatný, takže to šlo daleko lépe než obvykle. Nicméně s dalšími poslechy se hybnost nabraná na začátku alba ještě zvyšuje a přenáší až skoro na celé album. Geniální.

Klasické, výrazné vlastnosti Hate Eternal jsou tu pořád. Tlačenkový zvuk s kytarami více ve středu spektra jako vždy funguje, protože bicí a basa mohou daleko lépe komunikovat a přihrávat si. Tlačenka je to sice menší, než na Fury & Flames, ale to má za následek průzračnější riffy, takže si nelze stěžovat. Akordy se nebrodí jen ve vodách kvintakordů, ale pokrývají daleko širší spektrum, což je jeden z dalších důvodů, proč jsou Hate Eternal tak zábavní. Hlavně ve skladbě Haunting Abound je slyšet síla těchto akordů naplno. A nakonec samozřejmě nesmíme zapomenout na Rutanovská „sóla“. Sóla dávám do uvozovek, poněvadž duet dvou kytar tak nazvat nejde, ač je obě hraje on sám…a ještě se k tomu sám doprovází, ehm. Titulka toto reprezentuje asi nejlépe, přesněji její konec, který patří k mým nejoblíbenějších částem alba (jo, občas jsem trochu citlivka, trhněte si :P).

Nemůžu si pomoct, „Fénix“ se opravdu povedl. Poctivý death metal v rukách Hate Eternal prostě pořád kvete a neztrácí nic ze své moci.

Hate Eternal opět bodují. Tím, že dál budují svůj styl a sound, který sice není lepší než fenomenální z I, Monarch, ale po něm určitě jde o nejreprezentativnější ukázku Rutanovy práce na albu vlastní kapely. Ten dává vyniknout všemu podstatnému, co posluchač potřebuje. (Bicí bych možná ještě trošku pošteloval, takto je to moc krabice a sampl a místy ne úplně jasné.)

Podstatná je však hudba. A ta pod prsty páně Rutana roste a kvete do nečekaných rozměrů. Rutan samozřejmě stále hrdě drží deathmetalový prapor nad hlavou, nic jiného od něj ani nečekat, jen se snad ještě více zaplétá do emotivních výkřiků, a to muzika nemusí ani zpomalit a může klidně jet na plný plyn. Vnáší do svých typicky frázovaných riffů více nervozity, marasmu, i těžších dob (Hatesworn, feeling MA) a až snad brutal deathových poloh (vynikající Haunting Abound) a nebojí se ani něčeho (experimentu?), co předvádí v začátku The Art of Redemption; ten úvod ve vysokých upidlikaných tónech bych od něj vážně nečekal. Navíc mám u Phoenixe pocit, že ten z popela tentokrát povstal v téměř plné síle, protože i riffy Rutan sází úderné, zapamatovatelné a dobře cílené. Přičtěte strukturovaně dobře vymyšlené skladby a máte jedno z extrémních alb roku na stole.