Autor: 65 Uživatelé: 80 Tvé hodnocení: hodnoť
Spirit of Ecstasy

IMPERIAL TRIUMPHANT - Spirit of Ecstasy

Dekadentní opulence začíná balancovat na hraně kýče, občas přitom vyumělkované prázdnotě propadá.

Imperial Triumphant

O Imperial Triumphant lze hovořit jako o jednom z nejzajímavějších hudebních těles extrémní muziky poslední dekády. Souhra death metalu, nevypočitatelných kompozičních struktur a jazzových výpadů víří hudeními diskuzemi: pro jedny kalkulovaný bordel, pro další ryzí a jediná legitimní metalová progrese, pro zbytek přehoněná pičovina.

Zvuk je jen jedním z aspektů, který přispívá k mysterióznu a jedinečnosti Imperial Triumphant. Neméně důležitou roli hraje estetika s tématikou, jejíž podstata se s každým dalším nosičem pojí v důmyslnější celek. Z kapely vznikl podmanivý egregor, ansámbl, jehož počet a zdánlivě nahodilé obměny ponoukají zapomínat, že jde o běžnou hudební skupinu.

Imperial Triumphant během poslechu působí spíše jako zhudebněná entita. abstraktní zdvižený prst soudící opulenci americké metropole, tři zlaté masky probleskující z černých kápí, inkognito operující s miskami vah držící dozor nad zvrácenými dýchánky jako z Eyes Wide Shut. Zvuk a vizuál snad během prvního kontaktu připomíná spíše Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho, román, během jehož vzniku vrcholil tehdejší jak jazzový boom, tak sloh art deco. Všeobecná chaotičnost muziky však napovídá, že oko Imperial Triumphant vidí o poznání dále: až na špici zhýralých zvěrstev, ke kterým se dostane jen nejvrchnější smetánka. V závěsu se o slovo hlásí retrofuturismus primárně vycházející z Metropolis Fritze Langa.

Svérázné výrazivo Imperial Triumphant se začalo významněji utvářet na desce Abyssal Gods, kde stále ještě převažoval disonantní death metal, který dle mnohých vychází z Gorguts, chaotičtější momenty však dokazují, že se kapela také nechává inspirovat Portal. Esence New Yorku a jazzová avantgarda zde muziku spíše lemovala, větší prostor získala až na následující Vile Luxury, kde její uchopení ovšem občas působilo nahodile a vyprázdněně, jakoby její začlenění bylo jen na efekt bez promyšlenějšího záměru.

Imperial TriumphantNásledující Alphaville předvedla větší vyrovnanost a pospolitost. Imperial Triumphant na desce neztratili kuráž, pokračovali ve štědrém vrstvení jazzových motivů: na deathmetalových základech se prolínaly klasičtější žánrové podoby s improvizacemi a dobovými samply. Alphaville se tolik neztrácela v avantgardní změti, v kýžený okamžik nabídla motiv, který je chytlavý nebo dostatečně rezonantní – tak, aby už z první utkvěl v paměti a ponoukal k opakovaným poslechům. Deska svou rozkročeností, vyvážeností a odvážností připomíná Mestarin Kynsi od Oranssi Pazuzu, kde tvůrčí směřování kapely v dané fázi rovněž vyvrcholilo.

Spirit of Ecstasy na minulost opět logicky navazuje: avantgardní aspekt je ještě honosnější, vrstevnatější, snad i šílenější. Občas se úmyslně pohybuje na prahu čistého kýče, souzní tak s coverem, který se odpoutává od předešlého vizuálu a napřímo míří na opulentní nevkus. Nabízí se tak otázka, zda se odvážné směrování na konci potkává s účinkem.

Novinka se kvalitativně dostává někde mezi předchůdce a Vile Luxury. V rámci experimentu a tříbeného zvuku se sice posouvá na novou úroveň, kde se ovšem potýká s podobnými trefami i přešlapy. Větší část Spirit of Ecstasy dokáže udržet nosné motivy, dokonce vystřihne i chytlavé vsuvky jako Alphaville, například deklamace z „All is grand, All is great“ z Tower of Glory, City of Shame je podobně úderná jako „Behold the Future!“ z první skladby předešlého alba. Nová, neokoukaná poloha Imperial Triumphant poté vykrystalizuje na Merkurius Gilded, kde disonantní kytara kopíruje orchestrální linku. Na honosný bordel se postupně vrství další a další nástroje, vše posléze vrcholí uprostřed, kde se dostává do křížku kytarové a klarinetní sólo Maxe Gorelicka a jeho fotra Kennyho G.

Druhá část desky naopak nabídne momenty, ve kterých se posouvání hranic míjí účinkem. Instrumentální skladby In the Pleasure of their Company a Bezumnaya převrací scénář, do popředí staví jazzovou avantgardu, kterou extrémnější hudební podoba dokresluje. Metalová linka je zde navíc poměrně sporá, na prvním jmenovaném dokonce čistě progresivní a bez spádů k podvratnému temnu, které je pro Imperial Triumphant klíčové.

Spirit of Ecstasy se toho dá vyčíst více, například přestřelené délky, nečekané přelomy před konci, které skladby nikam neposunou nebo práce s příliš očekávanými prvky (řev přizvané Yoshiko Ohara je stále fajn, nyní už ovšem bez předešlého elementu překvapení). Nejzajímavějším faktorem je ovšem jisté doplaceni na vlastní koncept – kritizovaný hédonismus se pomalu začíná nesprávně otiskovat do hudby, nablýskaná hudební avantgarda začíná zavánět vyprázdněností Gatsbyho večírků. Pevný úchop z Alphaville slábne, což novince letmo prospěje, ale i škodí.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

některý smyčcový party nahrál kvartet Seven)Suns, tady mají kromě moderní klasiky i covery od The Dillinger Escape Plan a Mr. Bungle, celkem povedený:
www.7sunsmusic.bandcamp.com/album/for-the-hearts-still-beating

sicky: Pattona si tam umím v pár místech představit :) (navíc když už je tam Spruance), by tam sednul dobře, stejně jako Snake v té poslední (a to obecně Snakea nějak zvlášť nemusím), mě Ezrin baví mj. tím ruským přízvukem :) - je celkem bizarní, ale jasný, nesedne každýmu (pro mě jsou zase zejména kvůli vokálu ne(do)poslouchatelný Artificial Brain no) ... mně to přijde celkem chytlavý (čím dál víc), i když občas takovým divným způsobem... no a i vzhledem k tomu, že jsi někde psal, že nemáš rád jazz, tak to pro tebe asi fakt není no…

na last.fm je po rozkliknutí každý skladby Ezrinův komentář (původní zdroj jsem nenašel):
www.last.fm/music/Imperial+Triumphant/Spirit+Of+Ecstasy
mj. tam zmiňuje inspiraci v hudbě Bernarda Herrmanna - toho coverovali i Fantômas a SC3, Spruance tam mj. aranžoval i nějaký sbory, nahrál santur, a sólo v In the Pleasure... (to mu lehce ulítlo do "guitar hero", ale většina fajn)
Bezumnaya je o Ďatlovově výpravě na Ural - tu atmosféru vystihli celkem dobře, jen konec mohl být lepší ... (jinej Ďatlov je zase fatálně spojený s Černobylem - Chernobyl Blues) ... Metrovertigo vs. Retrovertigo je náhoda (ale Herrmann složil hudbu k Vertigu) ... atd.

místy to má až "lynchovskou" atmosféru a psal jsem to už u Vile Luxury, ale nejvíc mě baví ty pasáže, kdy je to míň, nebo vůbec není metal - ten byl nejlepší na Abyssal Gods, tady je občas taky fajn, ale spíš nějak pro dynamiku ... hodně se mi líbí ta rozechvělost kytar (vibrata/ohýbání strun + nějakej efekt?) - má to takovej zvláštní psych-retro feeling, tipnul bych si, že je Ezrin mj. ovlivněný i hrou Billa Frisella

momentálně mám pocit, že je to nejlepší album od Abyssal Gods (i když je to vlastně do značný míry jeho protipól) ale to se za čas asi ještě "vycentruje", na každý desce mají lepší i slabší věci, každá má svoje...

a je celkem vtipný (a trochu mě to sere), že tohle vydává CM, takže vlastně Sony :) (další souvislost s Mr. Bungle - ty vydávalo Warner Bros. :) )

   Franta N.:
Za mě absurdně přeceňovaná kapela. Nic po Abyssal Gods mě od nich nebaví, snaha o metal zbavený základních útočných zbraní metalu, který jsou nahrazeny čímsi avantgardním a jakože chytrým, ale ve skutečnosti je to prostě roubování věcí, které jsou v rámci jazz-rocku celkem klišé, na metalový základ. Kdyby hráli dobrý jazz-rock bez metalu, bral bych to, ale tohle je kočkopes pro lidi, co chtějí poslouchat co největší úlet a cítit se při tom chytře. Fakt ne.
  


souhlas, zkoušel jsem to docela dostkrát a podle mě je to prostě jen bordel. Chybí harmonie, melodie, rytmus, riffy, cokoliv čeho by se dalo chytit. Zpěv je mizernej a skladby nesmyslně natahovaný. Možná by to zachránil pořádnej vokál, typu Patto, kterej by tomu dal nějakej ksicht, ale takhle prostě ne..

Za mě absurdně přeceňovaná kapela. Nic po Abyssal Gods mě od nich nebaví, snaha o metal zbavený základních útočných zbraní metalu, který jsou nahrazeny čímsi avantgardním a jakože chytrým, ale ve skutečnosti je to prostě roubování věcí, které jsou v rámci jazz-rocku celkem klišé, na metalový základ. Kdyby hráli dobrý jazz-rock bez metalu, bral bych to, ale tohle je kočkopes pro lidi, co chtějí poslouchat co největší úlet a cítit se při tom chytře. Fakt ne.

No....nakonec teda vaněnovské ramínka rozpačitosti. Hodně "cirkusoidní" roztahlé, rozmělčené, pak to zabuří a dlouho nic, nevím nevím, koncert pomůže?

Za mě teda nejslabší album od Abyssal Gods. Jsou tam fajn skladby a momenty, které dobře makají. Třeba ten začátek je fakt OK. Ale i když s přibývajícími poslechy některé songy rostou, zbytek alba mě neustále přesvědčuje o tom, že to prostě není žádná sláva. Hlavně před koncem alba u poslechu vždycky až moc ztrácím pozornost a každej další poslech mě trochu demotivuje od toho to album protočit znovu. Alphaville teda za mě určitě lepší, a o tom, že Abyssal Gods je nepřekonaný top kapely, se netřeba bavit.

S popisem asi i + - souhlas (jen teda Kenny G tam sóluje na soprán saxofon a ne klarinet), nebo alespoň chápu, ale s přibývajícími poslechy se dojmy zlepšujou, ani už nevím, jestli mi to přijde horší/lepší než Alphaville - tam byly skladby chytlavější, uceleně/zacílenější, ale tady mě právě zase baví "ztrácet se v avantgardní změti", je to divnější, asi ještě free jazzovější, psychedeličtější. Ten kýč (jestli jsou tím myšlený ty "soundtrackově" znějící "orchestrace" a motivy) tu dobře funguje jako kontrast k disonancím apod. - pozlátko/idylka vs. hniloba uvnitř "Big Apple", trochu mi to (nejen) tím připomíná některý věci Mr. Bungle, SC3 (Spruance to produkoval a nahrál sólo/a), Naked City (nebo i Fantômas) - vlastně tu kapelu částečně čím dál víc vnímám jako aktualizaci Naked City pro 2. a 3. dekádu 21. století. (samozřejmě Gorguts, DsO atd., ale...)

Chump Change je nejlepší otvírák z posledních 3 desek. Metrovertigo (odkaz na Langa, možná i Hitchcocka a Mr. Bungle?) trochu slabší - moc dž dž mutingu - i když chápu, mechanizace atd. Další tři skladby asi nejlepší, jazzová In the Pleasure... a atmosféricky-noiseová Bezumnaya taky dobrý - fajn (skoro) odpočinek od metalu a pak tam skvěle sedne Maximalist Scream.
Délky mi ani moc přestřelený nepřijdou, nebo jen malinko - v Metrovertigo nejvíc asi.
Možná se mi trošku víc líbí zvuk Alphaville, mínus opět za měkký/mlaskavý kopáky, škoda (i u předchozích 2) že tu nic nenakládá jako některý věci na Abyssal Gods - to je pořád nej, i když mě ten jejich vývoj baví.

aktuálně

diskuze