Autor: 90 Uživatelé: 93 Tvé hodnocení: hodnoť
Buried in Oblivion

INTO ETERNITY - Buried in Oblivion

1. Splintered Visions (4:56) – prvních cca 10 sekund by vás mohlo snadno splést, protože to vypadá na Malmsteenovskou kytarovou onanii..., dalších zhruba 15 vteřin už vypadá ale zcela jinak a to ve velmi „progress“ pojetí se zajímavě propletenými kytarami a rytmikou. Aby toho ještě nebylo málo, tak se vzápětí ozve docela slušný nářez, který zcela plynule přechází do stále velice tvrdě znějícího podkladu pro nastupující zpěv, jenž je ovšem příjemně prog/melodický. To ovšem moc dlouho nevydrží (nebudu vás už zatěžovat s vteřinami :-) a navazuje další pasáž, tentokrát řekněme ve stylu Death a to s dost tvrdým vokálem. Ufff – to vše se stalo během necelých dvou minut. Někde uprostřed se ještě ozve pasáž připomínající (hlavně zpěvem) Solefald In Harmonia Universali. Cca ve dvou třetinách skladby se po zopakování úvodních riffů ozve sólo á la Chuck Schuldiner v nejlepší formě :-) a skladba se postupně chýlí ke konci, kdy je nepřipravený jedinec již zcela zmaten a neví co ho ještě může čekat.
2. Embraced by Desolation (4:08) – začátek zcela ve stylu prog metal, kdy se znalému posluchači možná vybaví album Odyssey od Symphony X. Ovšem tentokrát nenastoupí melodický prog zpěv, ale rovnou docela slušný nářez s drsným vokálem. Netrvá to ovšem dlouho a melodického zpěvu se vzápětí dočkáme..… už jsem se zmínil o tom, že čistý zpěv je vždy minimálně dvojhlas? Řekl bych, že ačkoliv kromě „lead“ zpěváka má čistý zpěv v popisu práce ještě jeden z kytaristů, jedná se na nahrávce s největší pravděpodobností o efekt typu „vocalist, harmonist“ apod., protože ty hlasy „navíc“ jsou až příliš přesné. Nicméně na škodu to rozhodně není, ale zajímalo by mne, kterak zvládají ony vícehlasy naživo!!! Takže zpět k druhé skladbě – po velmi technické vyhrávce se ozve jakýsi předrefrén s drsným vokálem a po další vyhrávce á la Chuck S. následuje vlastní melodický refrén opět ve stylu Solefald. Dále se různě opakují již předešlé pasáže, nicméně po prvním poslechu je těžké něco si zapamatovat. Další výborné sólo á la Chuck S. je již jaksi samozřejmostí.
3. Three Dimensional Aperture (4:47) - od trojky to vezmu stručněji, jinak by to byla asi téměř nekonečná recenze! První cca čtvrtina skladby je v celkově spíše tvrdším vyznění, na níž navazuje melodické téma s velmi silným refrénem. Zajímavostí je následující pasáž, kdy se hlavní „prog“ zpěvová linka proplétá s tvrdým zpěvem, který jakoby odpovídá.
4. Beginning of the End (4:39) – začátek spíše death/thrash, dále tu máme klasickou Chuck S. vyhrávku, která slouží posléze jako podklad pro melodickou sloku přecházející následně do „Solefald“ refrénu. Ten zas navazuje do krátké „sypačky“, pak drsný zpěv, zajímavá „prog“ sloka a poté se začnou v různých obměnách opakovat některé pasáže (upozorňuji, že to opět není vůbec na škodu, protože díky tomu mají všechny skladby jakousi „kostru“, které se dá alespoň trochu držet!).
5. Point of Uncertainty (3:45) – zcela „prog“ začátek s velmi úchylnou rytmikou. Následuje thrash pasáž, která přechází do melodické sloky s pěknými „zasekávačkami“ vespod. Skladba se nese i nadále v celkově spíše thrashovém vyznění ovšem většinou s čistým zpěvem. Nechybí zde však ani „sypačky“ odvážně kombinované se vším možným.
6. Spiralling Into Depression (3:36) – tak sláva - poprvé jsem narazil na slabší pasáž :-)).... Začátek nic moc, ale vzápětí mám po náladě, jelikož následuje velmi pěkná progmetal pasáž s hodně zajímavou zpěvovou linkou. Opět nechybí tvrdý vokál, ani „Solefald“ sloky a refrény. V čase 2:15 nastupuje moc příjemná progress část, která by ale klidně mohla být delší!!
7. Isolation (4:59) – tohle je opravdu jediná celkově slabší skladba s trochu klišovitými postupy, nicméně od 2:05 cca do 3:05 docela zajímavá mezihra s pěknými sóly (vyhrávkami).
8. Buried into Oblivion (4:00) – tááák a máme tu co? No přece „BALADU“!!! Nu, proč ne ? :-) Španělky příjemně drnkají (tak trochu nálada skladby Voice of the Soul z alba The Sound of Perseverance), nicméně s jedním dost podstatným rozdílem a tím je velmi vkusný a naprosto profi progress zpěv (opět vícehlasy, ale tentokrát trochu jinak). Když se ještě ozve zvuk mellotronu, nemám co dodat – ano takhle si představuji tzv. „baladu“.
9. Black Sea of Agony (6:31) - v téhle pecce začíná zpěv po krátkém úvodu v podstatě rovnou refrénem. Nutno ale podotknout, že melodie po chvíli přechází do velmi překvapivé pasáže, kdy se styl zpěvu i muziky nese v jakémsi poprockovém duchu (Sting?), což je však podle mého názoru příjemná změna. O tvrdé pasáže s hrubým vokálem není samozřejmě také nouze, ovšem opravdové překvápko nastává ve 3:27, kdy po několika takticky neutrálních rifech nastává naprosto nečekaný skok do vyhrávky á la klasika a to v dost rychlém tempu. Poté přichází na řadu uvolněnější pasáž s čistým zvukem el. kytar a zajímavým rytmickým zpracováním, do které zcela logicky pasuje melodický zpěv. Ještě v jednom místě zazní něco ve smyslu vážné hudby a tento trend je definitivně potvrzen úplným závěrem skladby.
10. Morose Seclusion (3:21) – závěrečná balada! Sice lze již během prvních tónů očekávat něco ve smyslu osmé skladby, nicméně nenásilné zpracování, dokonalý zpěv a španělky prolínající se s klávesami na konci cd určitě málokoho urazí.
Takže jdeme na závěrečné hodnocení: technická úroveň muzikantů je vysoce nadstandardní, výkon zpěváka (zpěváků?) výborný, zvuk vynikající + inteligentní aranže a celkově velmi originální muzika. Místy jsem měl pocit, jakoby se snad dokonce úmyslně chtěli tzv. zavděčit (spíše náročnějším) posluchačům stylů jako je progmetal, technický thrash a death :-) .... a to je dobře! Nejspíš už tedy příliš nepřekvapí, že se Into Eternity přiznávají k ovlivnění kapelami jako jsou např. Rush, Dream Theater, Nevermore, Death, atd. Jediné mínus je snad to, že zvuk bicích na nahrávce je jaksi moc dokonalý – jedná se tedy s největší pravděpodobností o „programming“, nicméně o velmi profesionálně provedený. Dlouho jsem neslyšel kapelu, která by takhle zajímavým způsobem kombinovala vysloveně progressmetalové postupy s thrash/deathovou tvrdostí a to vše v naprosto precizně instrumentálním, vokálním i zvukovém balení.

země původu: Regina, Saskatchewan, Kanada
styl: prog/thrash/death
předchozí diskografie: Into Eternity (2000), Dead or Dreaming (2001)
obsazení: Chris Krall (lead/death vocals), Tim Roth (guitar, clean/death vocals) - zakládající člen, Jim Austin (percussion, death vocal) - zakládající člen, Rob Doherty (guitar, death vocal), Scott Krall (bass, backing vocals) - zakládající člen

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 8.5 out of 10.

Uf, tak jestli jste se výše nacvakaným prokousali až semka, nebudu moc zdržovat. Jsem si jist, že Loomisovi ještě stoupne - jak uvádí na konci, a věřím, že mně také – i to hodnocení této desky. Mě album sice hodně překvapilo, ale nejsem z něj až tak na větvi jako kolegové. Je skvělé, má úžasnou dynamiku a spád, ale ještě mi tam něco maličko chybí. Snad některé jednotlivé přechody mezi pasážemi, trošku zvuk… Co se týče muziky, musím s kolegy ale souhlasit, opravdu jde o kombinaci progu a thrash/deathu (jen bych uvedl, že ten thrash se mi maličko zdá chvílemi infikován švédským soundem – snad). Pokud někdo znáte “progresivní“ Řeky Acid Death, tato deska je jejich tvorbě hodně podobná. Jinak úžasný jsou vokály – hlavně ten Solefaldí! Jo! A ten bicman by měl být z masa a kostí – pak ale nechápu ten sampl zvuk...

  • Rated 0 out of 10.

Tak tohle je paráda! Deska, na kterou jsem skutečně dlouho čekal, abych byl smeten, zadupán do země, roztrhán na atomy a zcela pohlcen. Když jsem promo na recenzi předával, netušil jsem, jaký poklad dávám z rukou se slovy „prý nějaký prog“. Ovšem Mr. Prophessorr se ujal díla velice od podlahy už při předávání, opět cituji: „kurva to je dobrý, kurva to je sakra dobrý“ ;-)). Se vším, co je výše napsáno, naprosto souhlasím. Snad jen ona slabší skladba, mno, kdyby mělo 90% progmetalistů takovéhle slabé chvilky, tak slintám blahy. Kanada se opět ukázala jako země, kde se rodí kapely, které dokáží opustit zaběhnutá klišé a spojit zdánlivě neslučitelné. Druhou takovou, neméně významnou, je Norsko a pak možná Francie, ale to sem nepatří. Opravdu těžko se popisuje skladba kompozic, neboť každá je monumentálním dílem, kde nevíte, čemu se podivovat (a co obdivovat) dříve. Vokály – čistý zpěv raději no comment, deathové a blackové pasáže pokaždé s různou barvou, avšak vždy naprosto čitelné a srozumitelné!!! Strunné nástroje – duo Tim Roth a Rob Doherty je převtělením všelijakých Malmsteenů, Schuldinerů, Murphyů, LaRocqů, Loomisů (;-)) a já nevím koho všeho, basa Scotta Kralle neduní o nic slaběji. Bicí – tady je skutečný oříšek, osobně se domnívám, že polovina skladeb je programovaná a druhá hraná personou z masa a kostí, ale ruku do ohně za to nedám, jelikož oboje je špičková kvalita. Ještě včera jsem měl hodnocení 9, ale už teď je to o půl bodu výše, a určitě ještě časem stoupne. Skutečně nezbývá než přát si jediné, a to vidět Into Eternity živě!!!
9.5/10

Tvé hodnocení:

Tagy:

Into Eternity

aktuálně

diskuze