Na začátek je třeba předeslat, že o novou tvář se legendární Iron Maiden snaží již delší dobu. Tendence posunout svůj heavy metal košatějším, více epickým směrem je patrná již na několika předchozích albech, z mého pohledu to ale vždy skončilo tak nějak v půli cesty. Do popředí se neustále drala stará známá hejvíkovská klišé a výsledek, i přes snahu o členité kompozice, působil pořád dost nepatřičně. Neříkám, že novinka je v tomto ohledu konečně trefa do černého, nicméně zde je dle mého konečně možné docenit a vlastně i pochopit, o co se vlastně kapela snaží již drahně let.

Legenda se zdá se hodila za hlavu, co na to řeknou její fanoušci a udělala rázný krok. Senjutsu je v tomto ohledu jakási mentorská deska, která nám ukazuje, jak hudbu Iron Maiden aktuálně cítí, bez ohledu na minulost a očekávání. Retro heavymetalový kolovrátek byl částečně upozaděn a prostor dostaly vážnější, méně obehrané figury, které často ukazují na progresivní choutky souboru. Podobně je na tom i zpěv, kdy Bruce Dickinson mnohem méně zajíždí do vypjatých poloh, jako spíš pevným hlasem drží majestátní vokální linku.

Samozřejmě se ozvou hlasy, že toto nejsou správní Iron Maiden, což je asi pravda. Z mého pohledu však vyběhnutí z mnoho let obehrávaného mustru kapele prospělo. Mohla jej klidně realizovat o 15 let dříve a ušetřit si tak minimálně tři čtyři zbytečné desky. Neříkám, že toto album nemá své zápory (k nim se dostaneme), na každý pád je ale originálnější než cokoliv, co tato instituce vytvořila za posledních 20 let.

Pojďme do detailu. Zvolna se rozjíždějící, zachmuřená úvodní věc předznamenává, o co půjde. Pomalé tempo, vážná nálada a hudba, přestože není nikterak tvrdá, působí temně. Neslyšíme trylkující kytary ani uječený zpěv, jako spíš silnou a klenutou vokální melodii, něco na způsob chorálu. Kytary hrají zemité riffy, často dávají kila, a když dojde na sólo, máte dojem, že posloucháte nějaký seriózní prog.

Druhá Stratego začíná klasickým kapelním motivem, nicméně opět je to pomalejší, více na zadek posazené. Přesně si dovedu představit, jak kvapíkově by tato věc zněla, kdyby pocházela z osmdesátých let, aktuální verze však zní jinak, více usazená, přehledná, více pompézní. Následuje singl The Writing on the Wall, o které platí více méně to samé s tím, že se nelze divit, proč byla zrovna tato věc je vybrána k propagaci, neboť asi nejvíce reflektuje tradiční formu IM.

Čím však postupujeme v playlistu dál, tak se minulosti často vzdalujeme. Lost In a Lost World je balada s dlouhým ponurým začátkem, který přejde do netypického riffu i rytmu ve středním tempu, aby se v závěru opět zklidnila v téměř folkový popěvek. Na chvíli se sice do kompozice vloudí staré známé agro vyhrávky, ale takto zkombinováno může být. To samé platí i o velkolepé The Time Machine. Dvě dlouhé epické věci jsou však proložené tradičnější, svižnou Days Of Future Past, takže zatím není na místě mluvit o úplném stylovém veletoči. V souvislosti CD1 předesílám.

Osmdesátiminutová kolekce (!) je totiž rozdělena na dvě části a CD2 jde v „pokroku“ mnohem dál. Otevírá jej zvolna gradující, další balada Darkest Hour, která by mohla klidně figurovat v repertoáru Guns N Roses. No a tím se dostáváme k poslední třetině, resp. třem jedenáctiminutovým (!) válům, které jsou plně v režii principála Harrise. A tady si myslím, že album začíná haprovat. Kdyby deska skončila po šedesáti minutách kolektivních prací, byla by v pořádku. Střídání povědomých momentů s novou, serióznější tváří vypadá v pohodě, ale jen do té doby, než se kapelník utrhne ze řetězu a k albu Iron Maiden přilepí ještě svoje sólové EP. Jeho táhlé, epické, příliš megalomansky pojaté opusy se však tradičním Maidenům dost vzdalují a byť v nich řízný heavy metal občas na chvíli zazní, pocit rozmrzelosti nad škrobeností materiálu a jeho natahováním nemizí.

Resumé je tedy i přes počáteční souhlasné pokyvování rozpolcené. Asi rozumím tomu, o co kapele šlo. Snahu posunout archaismus seriózním směrem kvituji, nicméně zejména poslední třetina mé nadšení brzdí. CD1, resp. první polovinu hodnotím pozitivně. CD2 však pro svou přílišnou vážnost považuji za dramaturgicky nevyvážené a zbytečně dlouhé. Progresivní tendence kapely jsou možná kontroverzní, nicméně nemám s nimi problém. Potíž spatřuji především ve skutečnosti, že na albu je příliš balad, resp. příliš pomalých anebo dlouho se rozjíždějících pasáží a jako celek tak kolekce nemá dobré tempo. Působí unaveně jakoby bez šťávy a nic na tom nemění fakt, jak moc jsou anebo nejsou songy kvalitní.

Celkově vzato je ale Senjutsu zajímavé dílo, které ovšem fanoušci klasických alb nemusí pobrat. Na druhou stranu může ale zaujmout posluchače, kteří kapelou dosud opovrhovali. Je překvapivé zejména v tom, že zavedená kapela zkouší odvážný tah na sklonku kariéry, kdy většina podobných globálních monstr atrakcí jede na jistotu. Za tento krok pro Anglány určitě palec nahoru. Otázkou ovšem stále zůstává, kolika lidem se nová podoba bude líbit.