KORN - Korn III: Remember Who You Are

recenze
onDRajs
Hodnocení:
6

Představte si modelovou situaci: Táhne vám na čtyřicet a cítíte, že potřebujete nějakou vzpruhu. Čirou náhodou potkáte kamaráda z mládí, necháte se strhnout proudem vzpomínek na „staré dobré časy“. Nedá vám to spát, zajdete na pivko, snažíte se řádit a provokovat jako za mlada. Den nato přijde kruté poznání – nejde ani tak o tu opici a že vás všechno bolí; pokud nejste totální narcis, při troše sebereflexe při ranním pohledu do zrcadla zjistíte, že s tím návratem do mládí jste už trochu trapný. Ze zrcadla na vás hledí páprda s kruhy pod očima, podsaditým bříškem a povážlivou pleškou. „Sakra, co blbnu? Kam se poděly moje zkušenosti?“

Takový dojem vylézá na povrch z letošní, v pořadí deváté desky Korn. Dnes v podstatě již klasikové moderního rock/metalu ohlásili návrat k tomu, s čím v první polovině devadesátých let začínali. Surové, na kost ohlodané, houpavé HC s hiphopovými vlivy, zvonivou slapující basou a excentrickým hlasovým projevem. Svůj styl pilovali až do Untouchables, po němž lehce odbočili do poetičtějšího a formálně pestřejšího projevu. Deska Untitled z léta páně 2007 je důkazem, do jakého tvaru se kapela (i díky nemalému přispění Terry Bozzia) dokázala vyvinout.
Návrat o patnáct let nazpět by nebyl takovým pádem „na držku“, kdyby z prvního kvinteta nezbylo trio (David Silveria to oficiálně zabalil a jeho přestávka a odpočinek od Korn je už definitivní) a marně pátralo kudy kam. Dali si desítiměsíční pauzu, v níž se věnovali sólovým aktivitám, ale po návratu do svého „domova“ jakoby marně hledali svou bývalou hudební alchymii, a proto se uchýlili k jistotě – tolik oblíbenému „návratu ke kořenům“.

I když si skupina najala Rosse Robinsona, který se na jejich prvních dvou deskách producentsky „udělal“, nedá se říct, že by to finálnímu výsledku nějak pomohlo. Právě naopak. Korn III: Remember Who You Are zní po předchozím vícevrstvém nepojmenovaném albu velmi suše, bez šťávy a zvukově se může směle zařadit vedle World Painted Blood nebo Death Magnetic.

Překvapivě hodně paralel nabízí novinka s Take a Look in the Mirror. Na něm skupina předvedla písně udělané „na jistotu“ - na Korn slušnéskladby decentně pohřbené sterilním zvukem. Novinka však nenabízí ani to. Nechme stranou řeči o nostalgii a starých časech, Remember Who You Are překvapivě ztrácí tam, kde bychom to čekali nejméně: málo hitů, ještě méně chytlavých melodií, momenty překvapení naprosto absentují. Skupina to v drtivě většině písní koulí v jednom a tom samém tempu, které bicmen Ray Luzier nedokáže nijak rytmicky opentlit (po instrumentální stránce asi největší propadák, bicí navíc mají suchý „zkušebnový“ sound). Deska nemá pražádnou atmosféru, kytarové linky jsou po celý hrací čas upozaděné; na nějaké psychedelické výlety jako na Life is Peachy zapomeňte. Jonathan Davis sice může tvrdit, že deska má být jednoduchá, účelná a primárně mířící na solar. K tomu jí ale chybí to zásadní – na prdel usazující nosný riff.

Album je silné především v samém začátku. Oildale (Leave Me Alone) je zvučný otvírák, následující Pop a Pill má i přes nevýraznou sloku skočně vystavený a silný refrén. Tohle Korn vždy šlo – několik jednoduchých podladěných kil a nad nimi propracovaná klenutá vokální Davisova melodie, na němž harmonie zarytě stojí. Podobně povedený je i v další Fear is a Place to Live, zase silná zasněná linka, jíž bohužel shazuje následný slokový nenáročný numetalový groove, který jsme od epigonů Korn (a jich samotných) slyšeli snad milionkrát. Podobně silný moment nabízí sedmá Let the Guilt Go, ale s posledními čtyřmi skladbami to jde kvalitativně bohužel dolů.

Pevně věřím, že deska si své příznivce najde. Čemu však už věřím méně, je to, že to budou posluchači náročnější. Ti totiž desku prokouknou po pár pokusech o sblížení a zjistí, že nenabízí žádnou přidanou hodnotu, která by je přinutila k dalším poslechům. Nové album (zopakujme, že klasiků) Korn je patrně to nejhorší, co kalifornská parta kdy stvořila. Sice zručná, ale přesto rutina.

Vložit komentář

Baara - 16.09.10 13:41:59
další potvrzení toho, že "návrat ke kořenům" je znouzecnost, která málokdy vyjde. JD by se měl ponořit do studia nějakejch hnusáren, třeba by ho to nějak nakoplo. Ale na druhou stranu naprosto chápu, že by ho to asi hodilo někam zpátky, kam se mu ani za nic nechce. Taky by se mi nechtělo. Rec prefektní, autorovi pochvala jako vždy!
bruth - 16.09.10 11:19:54
o zneužitejch mrtvejch holčičkách se taky vyzpíval tak co ted že..
pan i - 15.09.10 18:23:32
nekdy je abstinence spis na skodu proste:)
bros - 15.09.10 18:02:40
tak on už se chlastu asi tak devět let nedotkl počítám
bruth - 15.09.10 14:35:35
jkl to vystihl....jak zvuk a nadšení z první let života...jenže to by do toho jonáš musel víc bumbat jégra a fetit, říká se že k Life is Peachy napsal texty jednou nad ránem s flaškou jégra......novinka má dobrej zvuk ale žádnou hitovku
bizz - 07.09.10 13:17:47
íčko, uz tolik nehul, nemel picoviny a poslechni si ji
pan i - 07.09.10 10:31:51
sooohlas s JKL:)
bizz - 07.09.10 09:11:23
nahodou Untitled je pecka
jkl - 07.09.10 08:46:09
To je taky hodně nešťastná kapela tohle. Už delší dobu revival sebe sama.
pf - 06.09.10 11:00:49
vyčerpávajcí! smekám!
LordSnape - 06.09.10 09:43:37
Ano, bohužel je to tak. Sám jsem si říkal, že bych to napsal, ale teď už je to pasé, protože by ten text vyzněl naprosto totožně.
bizz - 06.09.10 00:16:04
velkej souhlas

Zkus tohle