Členové finského kvintetu Maple Cross nejsou na metalové scéně žádnými zelenáči. Hudební nástroje začali trápit už v době, kdy jsem já osobně pařil na Michala Davida a při pohledu na plakáty Saxon a Judas Priest, které měl můj bratranec vylepené v pokoji, mě jímala hrůza... Tenkrát ale nejspíš hodně žrali Kissáky a tak jejich první demo vydali jako banda s názvem ACE. Současné jméno je v platnosti od roku 1988. Od té doby už skupina stihla vydat sedm alb a letošní rok se nese ve znamení dvou promo CD, z nichž to první se právě točí v mém přehrávači. Abych se přiznal, tak toto CD je mým prvním kontaktem s touto bandou a nebýt "Abrrazivní mrrdky", která mi tuto "teplárnu" ochotně poskytla, asi by mě finští kucí úspešně míjeli i nadále...
Nicméně jako MJC-homoautor-Nr.1 jsem byl vyzván, abych tuto plasišku zpracoval a když mě o něco hezky požádáte, není co bych nesplnil.
Hudba MC je zvláštním mixem rock´n´rollu, heavymetalu a "Jeteborku". Už v první našláplé Invicibles na Vás bafnou pasáže, které určitě vznikaly za důkladného poslechu "Klejmena". To je ale hodně povedená deska, takže to mírné kopírování vlastně ani není na škodu...;)) Další Simply Simplicity začíná ve středním tempu, avšak po chvíli na Vás čeká malá klepací vsuvka vypujčená pro změnu od Angela Kellyho a jeho Unleashed. Jelikož nemám moc zkušeností s promáčema, tak ani nepoznám, jestli je zvuk dobrý nebo ne.
Není to asi zas taková hrůza - každý nástroj je dobře čitelný a i nazvučení je celkem OK (kytary mají takový příjemně řezavý zvuk - něco jako měli Rage na albu Reign of Fear). Možná je škoda, že jsou nahrány opravdu jen nejzákladnejší stopy - tj. 2 kytary - levé ucho, pravé ucho, basa, bicí a zpěv. Nahrávce by slušelo, kdyby byla víc "roztažena do stran". Možná ale šlo klukům o "syrovost" - jestli ano, tak se jim to povedlo dobře. Třetí Au Revoir uvozuje temnější začátek, ale pak se to zvrtne v takovou zajímavou tancovačku - bicí šlapou, kytary riffují, zpěvák má chřipku - zkrátka v pohodě sevériš metálek.
Kdybych to měl shrnout, tak by asi převažovaly klady nad zápory. Člověk se nenudí, nápadů je tam celkem dost a celkově se to dobře poslouchá. Jedinou slabinu bych viděl v práci se zpěvem - vlastně - kdyby tam nějaká práce byla, tak by to bylo lepší - ale ona tam prostě nejni... No, ale Children of Bodom na to kašlou také a prochází jim to... Stejně jako u kmotříčků Smrťáků , tak i tady se dočkáte jednotvárného chrčáku, který jede stále ve stejné lince, změn minimálne...
Ale to je opravdu jediná výraznější slabina (možná někomu ten hlas tak vyhovuje, ale recenzi píšu já, takže smůla :-P ) a tak celkově vzato se jedná o promáč, který příznivce "severské melodické scény" určitě nenechá chladnými... no jo - ale to si nejsem jist, jestli je to dobře nebo špatně... když jsou tak vysazení na tu zimu...