Věříte na jednoduchý vše říkající setkání, které v jednom jediném okamžiku vyřkne vše podstatné a důležité? Kdy vás přepadne ten zvláštně svíravý pocit na levé straně pod hrudními kostmi a kdy se i ze zkušených řečníků stávají zadrhávající se hledači těch pravých slov. Slov, vět, který si až příliš často šeptáte nanečisto, než se je opovážíte vyřknout, takže je skoro stoprocentní jistota, že z toho nakonec vznikne blábol, při nejlepším aspoň milý blábol. Kdy vás přívaly bouřích vln nadnášejí v nekonečném a vratkém prostoru jen vás dvou. Tak toto přesně se mi nestalo, neboť předchozí věty patří na strany knih červené knihovny a ne na stránky „metalového“ zinu. Ale láska na první poslech to byla.
Mariee Sioux, křehké stvoření s kytarou a hlasem,

který je jak nejsladší políbení se vším tím rozruchem kolem, ale i bolestným koncem, opět s tím vším rozruchem kolem. Smutný anděl i něžný ďábel. Faces in the Rocks je třetí deska Mariee, ale zároveň první studiová a vydaná labelem Grass Roots a je věnována původním obyvatelům a přírodním krásám Severní Ameriky. Pro pořádek bych zmínil, že předchozí dvě alba Pray Me a Shadow (2004) a A Bundled Bundle of Bundles (2006) si vydala Mariee sama. Faces in the Rocks je především o akustické kytarové hře a zpěvu (!) Mariee Sioux, které však velmi zdařile pomáhají k celkové atmosféře i další hosté. Jednoznačně vede Gentle Tunder, která hraje na flétny původních obyvatel Amerického kontinentu, myslím, že anglický název bude všeříkající: Native American Flutes. Představte si všechny ty šamanský scény z filmů o Divokém západě s těmi všemi vtipnými, maličko nebezpečnými a fajn látkami (ale mezi námi, Rum je Rum) a přesně ten zvuk flétny to je. Dále bych zmínil, že na mandolínu hraje taťka Mariee Gary Sobonya.
Právě spojení zpěvu, kytary

a flétny je úžasný a ten zpěv, hlavně ten zpěv. Mariee je ta nejkouzelnější osoba s tím nejčarokrásnějším hlasem, co jsem kdy slyšel, anděl, nebo nevím. Určitě to je anděl! To nejkrásnější ale i nejbolestivější v jednom balení. Maličko smutný anděl. Hlas, ten úžasný plný, bezchybný a dokonalý ženský hlas. Nekecám, anděl. Jasně, deska není jen o zpěvu, taky je zde další důležitá složka a tou je hudba, nevyčnívá, hlavně podbarvuje, drží strukturu skladeb a dodává další emocionální rozměr už tak silnému prožitku. Muzika nikam nespěchá, nevyrušuje, neotravuje, jen podporuje příběhy tím, že je pro ně tím nejkvalitnějším a nejbělejším papírem z toho nejvzácnějšího dřeva. Nikdy jsem moc nebyl na osamocený vlky s kytarou a texty z rozervaného nitra, ale tentokrát jsem narazil na někoho, kdo umí být i osobností, jedinečnou osobností s kytarou. Samozřejmě veškerou hudbu i texty si Mariee skládá sama.
Hrozně rád bych zde vyzdvihnul druhou pecku Buried in Teeth pro svou zvláštní hravost, rozpustilost, snad až stydlivou nevinnost a lehký závan optimismu a skladbu všech písní Two Tongues. Two Tongues, asi

největší hudební zážitek za hodně dlouhou dobu, už jen za to, co se děje po 4:14, se hluboce skláním s tou nejtesknější slzou dlouhodobě usídlenou v srdci. Tady už slova ztrácí veškerou svou jedinečnost a sílu. Jednou jsem četl Vraní ulici a kapitola končila větou ‘„Týká se to tvého táty,“ šeptnul a najednou se rozplakal.’ A přesně v tu chvíli se rozezněla tahle pasáž a myslím, že si to budu pamatovat do konce života. Mariee Sioux je fakt ANĎEL!