Autor: 85 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Hushed and Grim

MASTODON - Hushed and Grim

Mastodon představují novou polohu, která je o něco intimnější, než jsme byli zvyklí. Jedinečnost a nadstandardní kvalita ovšem zůstává.

MastodonHudbu uznávaných Mastodon čím dál více ovlivňují neradostné skutečnosti, které se v okolí kapely v průběhu posledních let udály. Boj s nepřízní osudu či ztráta blízké osoby jsou témata, která přes osobní zkušenost na albech amerického kvartetu rezonovala už dříve, nikdy to ale nebylo v takové míře jako nyní na Hushed and Grim. Nové album je vlastně celé poskládané převážně z balad, pro které jsou určující pocity smutku, truchlivá nálada a snaha se s neštěstím života nějak vyrovnat.

Nečekejte však nějaké laciné nebo sentimentální ploužáky. V podání Mastodon ono baladické vyznění vypadá nadmíru kvalitně. Většina kusů sice ubíhá v pomalejším tempu, ale po hudební stránce je stále velmi bohatá. Songy obsahují křehčí poloakustické pasáže, stejně tak ale i tvrdší, intenzivnější momenty a celek díky své uhrančivé náladě působí v mnoha ohledech více heavy než dosavadní tvorba.

Skladby jsou stejně jako dříve poskládané z množství různých nástrojových linek, oproti předchozím deskám jsou však přehlednější. V minulosti jsem měl někdy problém s jistou přeplácaností, resp. nadužíváním kytarových vyhrávek, bicích přechodů a činelů, zpěvů a sól, kterých bylo v jeden moment občas příliš a vznikala (zejména naživo) mírně řečeno koule. Na novém albu tento nešvar není. Kapela při komponování ubrala trochu plyn a pročistila zvuk. Jednotlivé nástroje nejsou za každou cenu naplno exponované a hrají (i v těch tvrdších momentech) více ve prospěch hlavní vokální linky, díky čemu výsledek mnohem více ladí.

Na celkovém vyznění alba se samozřejmě promítá pomalejší tempo a táhlé procítěné zpěvy. U nich je třeba se zastavit, protože na novince jsou posunuty na vyšší level. To, že Mastodon mají tři zpěváky, je věc známá, po mnoho let byl ale pouze Brann Dailor dle mého top pěvec. Brent Hinds a Troy Sanders dostávali na každém albu také dost prostoru a je jasné, že dávali hudbě Atlantských charakteristickou tvář, nicméně jejich hlasy občas tahaly za uši. To je však, zdá se, minulostí. Kapela přistoupila k dílu zřejmě s vědomím, že na (dvoj)albu balad, je třeba mít vokály na 100% a zapracovala na tom. Výsledkem pak je, že na Hushed and Grim zní všechny tři zpěvy výborně.

MastodonDalším důležitým punktem je, že se povedlo složit skutečně kvalitní songy. Oproti minulému Emperor of Sand, kde nebyly chytlavé skladby téměř vůbec (nakonec desku v tomto ohledu zachraňovala odrhovačka Show Yourself), na novince přibylo přirozené a nevtíravé hitovosti. Dle mého žádné album Mastodon, tedy až na mimořádné Crack The Sky, neobsahuje tak vysoké procento povedených skladeb. Většinou byla polovina skvělá, zbytek průměr. Zde je však drtivá většina parádní. Vlastně mě z novinky nebaví jen dvě věci (paradoxně ty rychlejší Pushing the Tides a Savage Lands), což je při osmdesátiminutovém dvojalbu velký nadstandard.

Abych byl konkrétní, tak třeba v případě The Beast, byť je hudebně docela kontroverzní, jde o skvělou baladu (na úvod výborný Hindsův vokál), která funguje na první dobrou, přitom ale není vlezlá, aby vás napotřetí štvala. Stejně tak Had It All anebo již přeci jen masivnější Sickle and Peace případně psychedelická Dagger. Všechny jsou skvělou kombinací nadstandardního skladatelského umu, příjemných melodií a smutně dojemné nálady. Proti těmto stojí pak tvrdší věci, které, byť jsou pořád na smutnou notu, jsou přeci jen více metal. Jde třeba o úvodní Pain with an Anchor anebo More Than I Could Chew, které dávají najevo, že Mastodon nehodlají měknout. Ukazují ovšem, že ta tvrdost bude z jejich strany prezentována jinak, sofistikovaněji.

Těžko říct, jestli je to silou tragického prožitku, anebo si kapela prostě dala více záležet, každopádně takto rozervaná poloha k Mastodon sedí. Nechci být nekriticky nadšený, ale pravdou je, že na to, o jak obrovskou porci muziky jde, má Hushed and Grim minimum slabých míst. Album je stravitelné pro široký okruh metalistů i rockerů, stejně jako pro kritiky nebo muzikanty. Věřím, že každý si na něm něco svého najde. Nepřináší nic převratného krom toho, že jde o kolekci nadstandardně kvalitních písniček. Svým způsobem je ale originální v tom, že v dnešní době moc podobných desek nevychází. Pokud bych měl nadhodit nějakou paralelu, tak k albu Temple Of The Dog, a to je už nějaký ten pátek.

Výše uvedené superlativy musím mírně korigovat v tom smyslu, že byť je dílo povedené, nejedná se v rámci diskografie o úplný vrchol. Výjimečné Crack The Sky z roku 2009 zůstává stále nepřekonáno. Ovšem pozici č. 2, kterou dosud drželo rockové Once More Round The Sun z 2014, letošní novinka přebírá a dle mého ji i na dlouhou dobu udrží.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

Jako nejdřív jsem byl celkem nemile překvapený tím, jaké "oplodňováky" to místy jsou, ale to album fakt není blbý. Asi nic, co bych si osobně opakovaně pouštěl, ale ten poslech jsem přežil a celkem si ho aji užil. Ty tvrdší songy, kterých je fakt spíše méně, to naopak příjemně osvěžují.
Jen teda nechápu, co to je dnes za módu vydávat hodinu a půl dlouhý alba (zdravím Iron Maiden). Poslední dvě skladby jsem už fakt prozíval.

aktuálně

diskuze