Po úspěchu alba The Timelessness, o kterém se právem psalo jako o počinu na světové úrovni, před sebou měla Memoria nelehký úkol: udržet kvalitu na stejné úrovni a přesunout se tak z ranku „velkých nadějí“ do „hotových kapel“. Nejdůležitější samozřejmě pak je, zda-li se to povedlo…
Zde jsem ovšem byl dlouho bezradný a musím přiznat, že mi Ambivalent Ecstasy

dalo zabrat více než bych čekal. První dojmy byly spíše rozpačité; měl jsem pocit, že Memoria sice pokračuje ve svém pojetí atmosférického rock/metalu, nicméně již chybí chytlavost a kvalitní nápady. Jenže s přibývajícími poslechy začaly na povrch vylézat mnohé kudrlinky, zajímavé klávesové motivy, které již nejsou tak výrazné, ale o to rafinovanější, začal jsem si užívat ještě expresivnější vokální projev a nakonec jsem se smířil i s omezením partů pro violu, která nyní slouží především k dobarvení silné atmosféry.
Ambivalent Ecstasy je v jistém směru deska mnohem rockovější, přímočařejší, klade větší důraz na kytary a do pevných základů skladeb pak díky zajímavým zvukovým rejstříkům přidává poměrně svěží klávesové motivy či violu. Na straně druhé Memoria koketuje až s doommetalovou zasněností a lehce plynoucí, melancholií nasáklé písně mají v konceptu alba také své pevné místo.
Skladby jsou leckdy vystaveny poměrně stroze, na jednom, dvou základních motivech a na tuto pevnou kostru se postupně nabalují další motivy, výborně se pracuje s napětím, gradací, vrstvením vokálů, a tak je posluchačova pozornost neustále udržována i přes minimum zvratů. O to větší prostor pak dostala

zpěvačka Andrea, která si se svým hlasem ještě mnohem více hraje a charismatickým projevem dodává skladbám ohromný náboj. Sice se občas neubráním pocitu, že některé vokální party jsou až nepříjemně přepjaté, ale celkově vzato projev Andrey, která umí hlasem pohladit a zároveň i pěkně provokovat, vítám.
Oproti minulé desce na první poslech ubylo vyložených hitů (výjimkou je třeba Solitude-My-Life umě kombinující tajemné klávesy, melancholickou violu a zpěvné pasáže), což je dáno dle mého hlavně epičtějším pojetím skladeb, kde je důraz kladen především na atmosféru a pozvolnou plynulost. V tomto ohledu je Memoria mnohem vyspělejší než před pěti lety, a tak přesto, že některé skladby mají vyloženě písničkový nádech, nepostrádají dostatek vnitřního napětí a specifického kouzla.
Ambivalent Ecstasy na první poslech možná vzbuzuje dojem jakési

nevýraznosti, nicméně opak je pravdou a chytře napsané skladby mohou zasáhnout jak širokou posluchačskou veřejnost, tak i náročnější labužníky, libující si v náladotvorných atmosférických plochách, které i přes svou naléhavost neznějí vlezle a kýčovitě. Dle mého jedna z mála českých kapel, zabývající se atmosférickým metalem, která může směle konkurovat zahraničním spolkům.