Autor: 15 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Recursive

METHEDRAS - Recursive

  • Label: neuvedeno, 1970
  • Žánr:

Deska Recursive Italů Methedras obsahuje sice osm skladeb, ale je velkým štěstím, že na promo se jich dostala jen polovina. Úplně to totiž stačí na to, aby vás popadl nával nechutenství nad tímto hudebním paskvilem. Zbytečné mrhání časem, materiálem i peněz. Nejraději bych hodnocení smetl ze stolu se slovy, že je škoda plýtvat byty (jak tady kdysi někdo pronesl v reakci na jednu mou recenzi), ale abych učinil povinnosti zadost…
Předně bych měl doplnit zbylé skladby, které na desce jsou: Time to Die, The Denied God, Under a Darkness. Styl, kterým se kvintet Claudio (screams), Massi (rhythms), Eros (leads), Andrea (bass) a Carlo (drums) tituluje, je pure violent thrash. Osobně bych je spíše tituloval infantile thrash.
První věc L.R.S. začíná ale docela zajímavě. Kytarové rozklady, lehce disharmonické se zvukem z pátého podzemního garážového stání svádí k dojmu, že by se mohlo jednat o nějakou avantgardní úchylnou partu. Bohužel pak přijde nájezd jak z doby, když Slayer natočili Live Undead, Carlo zakopne o své škopky vypadne mu na ně pytel brambor a už se to veze. Po beznápadové ústřední kytarové omílačce příchází vyloženě směšné sólo hrající si na disharmonickou harmonii. Efekt je ale skutečně jen disharmonický. Zbývající tři věci jsou provedeny v demo verzi, ale mají paradoxně lepší zvuk než skladba úvodní (nejsou tolik natlačené, ale v žádném případě to neznamená, že jsou v dobré kvalitě). Hudebně nevybočují ze slepé rozkodrcané koleje, po které si to šinula L.R.S. Zlepšení by se snad dalo s velkou snahou objevit v kytarách (hlavně sólech), nikoliv však ve zpěvu. Ten je stále bezvýrazným řevem, bez kapky invence a charismatu. V Drowning by Torment jsou vcelku zajímavým prvkem bicí. Carlo na jedné straně dokáže dobře pracovat s přechody, na druhé ale dobrý dojem ničí tragickými bumčvachty. Wreck’n‘Roll je pak jejich ještě krásnějším příkladem. Skladba sama je sice vystavena hodně jednoduše a přímočaře, ale proboha, takhle se už dneska nehraje (nebubnuje) ani na zábavě v Horních Kotěhůlkách! Marně to pak zachraňuje vcelku zajímavě „sekavě“ zahraná střední a závěrečná pasáž. Z té by se už něco kloudného dalo vymyslet. Poslední My Iniquity Whirl má nejblíže k dřevním Flotsam & Jetsam, někdy z období desky No Place for Disgrace, především pokud se týká refrénu, a jedná se o nejvydařenější kompozici, která šlape, dokonce i zpěv se dá vydržet (nebýt konce). Přesto ani zde nechybí kaňka – kytarové sólo se zadrhává a na dvou místech nepříjemně škobrtne.
Jelikož jsem desku poslouchal ve stejném odbobí jako české Torment, nutně musím srovnávat. Vezmu-li to čistě logicky, Torment bych si klidně ještě jednou pustil, Methedras nikoliv. Proč totiž poslouchat něco, kde je zajímavých momentů, že by je jeden lupou musel hledat a po většinu času tupě civěl do prázdna s vlasy zježenými hrůzou. Na čistou jedna to není jenom kvůli těm několika pikosekundám, kdy se ze šestnáctiminutové šedi náhodou vynoří vybledlý nápis „možná máme nápad“.
A ještě drobná poznámka: při snaze dopátrat se něčeho bližšího o kapele, stále jsem měl totiž dojem, že se musí jednat o něčí sranda projekt, jsem zabrousil na stránky „welcome to the abyss of hate“. Jediné co fungovalo byla biografie grupy. Docela zajímavé počtení.

4 / 16:48

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Methedras

aktuálně

diskuze