Autor: 90 Uživatelé: 80 Tvé hodnocení: hodnoť
Cortex

MINDWORK - Cortex

Život probíhá ve spirále, občas se ocitnete ve zdánlivě stejném bodě, ale posunuti v čase. Jsem rád, že se Mindwork vrátili – zdánlivě stejní, ale přesto jiní.

Psát recenzi na kapelu, která je úzce provázaná s Marastem samozřejmě zavání protekcí. Uznávám, že tady trochu v hodnocení to srdíčko určitě roli hraje, ale ne natolik zásadní, abych adoroval z povinnosti. Je to neuvěřitelné, ale kapelu možná už teď lze pomalu počítat mezi legendární kapely, které se začaly tlačit na tehdejší zasloužilé matadory scény. Ale jako u spoustu „jinak“ hrajících kapel, nebyl ten správný čas.

Mindwork se tedy vrátili. Vrátili se vlastně už minulý rok – naposledy je bylo možno vidět, když se ještě stihl koncert Grind Shampoons Down IX - Střápák 40 párty. Jako ochutnávka na toto EP zazněla úvodní skladba Depersonalized. A bylo zřejmé, že Martin Schuster a Filip Kittnar nezapomněli nic ze svého „mládí“.

Mindwork se vrací „ke kořenům“ i co do obsazení – po zeštíhlení na trio se opět vrací k dvoukytarovému obsazení. Akorát místo Davida Vaňka (odešel, drahnou to dobu, k Aleši Brichtovi) je zde Jirka Rambousek. A nakolik výjimečné bylo na konci první dekády duo Schuster/Vaněk, tak tady velký pozor. Jirka je jedním z nejtalentovanějších českých kytaristů (rozhovorGuitarWorld) a pozorovat ho živě je dechberoucí zážitek.  U basy je pak další mladé eso Dominik Vozobule (nově posílil třeba ještě „purplisty“ Votchi). Oba se znají ze školy, což je další plus pro sehranost. Druhé duo Martin Schuster - Filip Kittnar je pak dlouholetou nerozlučnou dvojkou.

Takže tímto tady máme dva páry s velmi silnou symbiózou, která se nicméně vznikala daleko dříve, a to ve Face The Day. V této druhé kapele kluci hrají daleko experimentálnější, otevřenější tvorbu, do které nasávají vlivy více nemetalové. Mindwork, jakkoliv svou tvorbu ozvláštňují, dělají progresivní, stále je zde patrné, že to je především metal. Metal, který pořád přiznává lásku k legendární floridské scéně, ale dělá to svým vlastním způsobem.

EP má 4 skladby, včetně intra Beyond the Cortex. To může lehce upomenout pasáž Causality (The Reconciliation) z posledního opusu Eterea (2012). Akorát Martin tentokrát využil klavír, místo kytaru. Klávesy ostatně byly vždy nedílnou součástí tvorby jak Mindwork, tak i Face The Day, a vnášely do skladeb další nálady. Následuje výše zmíněná Depersonalized, kterou nejvíce prostupuje duch klasických „mindworkovských“ skladeb, kde se inspirace tvorbou Death střetává s výlety do hájemství progresivního metalu. (Mimochodem s těmi Death se samozřejmě pojí i to, že Martin a David kdysi hráli i v Death revivalu Honzy Cerhy.) Třetí Last Lie Told má dvě polohy – rozvláčnou, s lehce melancholickým nádechem, do které se plíživě, vkrádají téměř psychedelické, nervní pasáže. Závěr obstarává naprostý klenot, poklona jedinečným Cynic. A aby té Floridy nebylo málo, je zapotřebí zmínit hosta. V Depersonalized umístil své sólo sám profesor Bobby Koelble. Nicméně i „zbylá“ kytarová sóla na celé desce jsou fantastická – ať hned to druhé, přímo navazující na Bobbyho, nebo půlminutové v Last Lie Told, kdy už si myslíte že skončí do ztracena, aby vás dorazil neskutečný 5vteřinový shred! Oproti tomu v poslední Grinding the Edges není sólo až natolik vyhrocené, ale feelingem přesně vystihuje cynicovskou atmosféru, včetně vzdušné, křehké atmosféry, kterou byli Cynic tak nezaměnitelní.

Filipa Kittnara nemá cenu pitvat. Nemám, co bych vytknul. Naprosto precizní hra, dokonale akcentující rytmus, ať už ve smyslu správného přidržení, nebo naopak nekompromisního metronomu. Třeba v Depersonalized, namísto nějakého zbrklého hrnutí na dvě šlapky a sypanice, to nenápadně proklepává, aby se do toho vložil až posléze, ale s o to větší intenzitou a podpořil tak gradaci kytarového sóla. V Last Lie Told naopak dokonalými „přírazy“ podtrhuje refrén, zatímco v poslední Grinding the Edges využívá „reinertovské“ breaky.

Mindwork

Zbývá Martinův zpěv. Ten je na deskách, nejen Mindwork, stále charakteristickým poznávacím znamením, ale i zde se dá najít něco nového – opět v „nejexperimentálnější“ Last Lie Told, kde deathmetalový chrčák přechází skoro až do skřehotu? Čisté polohy šly Martinovy už náramně na Eteree, živě to sice ne vždy bylo ono, ale i tak je slyšet, že ani po této stránce se nejedná o stagnaci. A samozřejmě, když byla řeč o Cynic, ano, je zde vokodér, ale opět, s tak citlivým použitím, až z výsledného dojmu mrazí.

Co mi přeci jenom na desce nejvíc chybí je basa, která mohla být výraznější. Adam měl na starých deskách určitě větší prostor. Prakticky jedinými zářnějšími okamžiky jsou pasáže rozvláčnější, tedy především Last Lie Told. Ale bez soustředěného poslechu si jí prakticky ani všimnete. Výjimky jsou „uprdnutí“ v Depersonalized a v polovině závěrečné Grinding the Edges. Třeba u této konkrétní skladby mi to přijde vyloženě škoda.

Navázání na minulost lze najít i v obalu alba, které se opět týká vnímání - opusu Eterea dominovalo oko, na Into the Swirl to byl „inženýring“ hlavy a u debutového EP jej lze vnímat jako vznik, počátek všeho. Ostatně máme zde v názvu „consciousness“ (vnímání). Pro přebal Cortex Mindwork rovněž sáhli do zahraničí. Vyvoleným se stal Gustavo Sazes a kdo sleduje tuzemskou scénu, určitě už zaznamenal jeho práci u dalších spřízněných kapel - Between The PlanetsMetamorphosis (2019) či MartiansConjuring (2018). A aby byl výčet slovutných jmen podepsaných pod nahrávkou kompletní – výsledný mastering dělal Jens Bogren, kterého asi není třeba více představovat.

Na to, že se jedná o EP je vidět, že kluci reunionu věří a rozhodli se do něj investovat. Je obrovská škoda, že se trefili zrovna do doby, která živému hraní naprosto nepřeje. Už v minulosti totiž neváhali přijet kamkoliv a vybudovali si nemalou základnu fanoušků. Navíc omladina v kapele může přitáhnout i novou generaci. A já Mindwork také věřím. Věřím, že bude skvělá řadová deska, věřím, že zase budou koncerty, věřím, že budou festivaly a věřím, že Mindwork tentokrát osloví daleko širší publikum a restart se podaří. (A třeba právě už na zmiňovaném koncertu ve Vopici se našli tací, kteří Mindwork neznali.)

Prostě, i přes nějaké ty drobnosti, a jak jsem avizoval na začátku, tedy slovy legendárního Franty Straky: „Tady je to srdíčko na správném místě“ a jde se tady i „tomu štěstíčku naproti“.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

jako, trošku jsem myslel že bych si taky škrtnul, ale kolega Loo sepsal takovou diplomku že už nemá cenu, každopádně podepisuji, parádní práce Mindwor(u) a to je jenom plocha EP!

asi nejdelsi recenze na tri songy, co jseme cetl :D
jinak EPko je fajn samozrejme. prvni song sviznej, delsi dobu jsem si zvykal na prechod na tu zpevnou Opeth(?) pasaz, ktera mi furt lehce nesedi, dvojka je na Mindwork dost necekanej song a ke trojce snad ani nic nerikam, mrda. snad Šusťák uz neco dalsiho sklada ;)

aktuálně

diskuze