Autor: 70 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
13 Fullmoon Nights of Doubt

MOONWORSHIPPER - 13 Fullmoon Nights of Doubt

Komu se stýská po klasických emo deskách přelomu dekády, ten nechť beze strachu dá postmoderní matlanici Moonworshipper šanci.

MoonworshipperNa post- všech možných podob většinou dštím jen nenávist a prakticky se tímhle paskvilným žánrem odmítám zabývat. Čest výjimkám, ale většinou z jejich distancovaného ironického přístupu k (black) metalu cítím jen přezíravost a pózu spolu s chutí pojezdit si bez závazků na vlně popularity, kterou (black) metal momentálně prochází.

Tu a tam se ale najde i v post-metalu zajímavá záležitost, která není jen ironická, ale dokáže mimo „odcizení“ vnést na okraje hudebního mainstreamu něco zajímavého. Takto na mě působí právě projekt Moonworshipper, kde na nás z obalu, přepálené aranže a fontu vypůjčeného od Lany del Rey mrká tričko Burzum. Podle této fotky a naprosto nesmyslně zvolených škatulek avantgarde, lo-fi black metal, trip hop, soundtrack music, doom metal, post-rock a jazz jsem čekal, že si smlsnu na ničem jiném než na pořádně rozvařeném bobiku.

Jenže je to jinak. Hudba se drží poměrně pevně na území emo, to jenom ta škatulka dnes už není in. V občasných plochách se pouští na mlžné územím post-metalu, ale rozklady distortovaných akordů dnes používá snad i Ewa Farna, takže metalem to kvůli těm dvěma sypačkám, které nota bene patří k tomu nejméně povedenému, co na albu najdeme, nenazvu. Hodně parády a emocí dokáže navodit křehký zpěv Raphaëlle Sauer, která mi ze všeho nejvíc připomíná Mauru Davis z Denali. Má dokonce skvělý mluvený přednes a její krásný hlas je tím, kvůli čemu jsem se k desce vrátil tolikrát, že si troufnu psát recenzi.

Vedle příjemných emo kytar, které kromě Denali připomenou klidně Bats and Mice, najdeme na desce i sludge, zastoupený přepálenými pasážemi a zdařilé práce při střídaní intenzity. Hlavní mozek Moonworshipper pod přezdívkou Lycaon si nenechává material přerůst přes hlavu a rozkrojil jeden 24 minut dlouhý trek do tří pomyslných pasáží. Každá z nich má svou dramaturgii, a díky tomu se posluchač nenudí a nečeká na vrchol skladby přehnaně dlouho.

První část má cirka 10 minut, začíná melancholickým zpěvem Raphaele, a už nyní budete mít, coby posluchač jasno, jestli ano nebo ne. Komu se nelíbí tento vstup, toho těžko něco jiného na Moonworshipper nadchne. V pomyslném dialogu následuje odpověď mužského zpěvu, aby screamo/sypačka přešla do post-hc/metalu trošku ve stylu starých Isis. Po zklidnění, které předěluje stopu do druhé pasáže, následuje opět krásný zpěv Raphaele, přičemž post-plochám přibližně uprostřed skladby bohužel trochu chybí naléhavost, kterou tak krásně v podobném kontextu uměli zapojit třeba Remains of the Day. Třetí část, tedy vrchol alba, začíná kolem 17 minuty. Velmi emocionální přednes Raphaele, zpěv beze slov do rozkladu akordů, bubeník nenápadně buduje tlak a skladba končí rozplynutím bez silné katarze, ale o to větší je touha pustit si celé album znovu.

Silné jsou všechny momenty, kdy si instrumentace pomůže syntezátorem, smyčcem nebo pianem. Slabší jsou naopak mužské zpěvy-řevy, a vůbec ty chvíle, kdy by se měla dostavit nějaká agrese.

Po takových 8 posleších sice už moc nevidím prostor pro růst, ale vůbec to nevadí, tenhle příběh je jednou odvyprávěný a je silný. Co se zprvu zdálo postmoderní hříčkou, je i něčím víc, cítíme osobitost a nejen pomrkávání a hru.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze