To se tak potká blackmetalista s deathmetalistou a postaví hipsterskou kapelu. Ne, takhle černobílé to s Nuummite není. Kapela, která kopíruje Alcest? To by bylo příliš jednoduché. Celestial Triarchy je osobní odkaz na to, co je Markovi (ex-Errantes), Michalovi (Naurrakar, Sól) a Lukášovi (ex-Errantes) blízké. Alcest, pokrok, Uncle Grasha‘s Flying Circus a Nicota. Výsledkem je svěží debut na české scéně.

Ti, jež znají Nuummite z koncertních pódií, již byli odfouknuti jako pírko jejich instrumentálním drajvem a vcucnuti atmosférou vyvolávající dojem světa divů. Je to taková přímočaře energická, ale atmosféricky vzdušná kytarová poezie. Posluchače nakopne elektrický šok, který jej vystřelí až do magnetosféry, v níž poletuje jako balónek s ucházejícím vzduchem. Studiově skladby pražského blackgaze trojlístku nefungují jinak.

Celestial Triarchy vzpomíná například na japonského matematika Yutaku Taniyama, vědeckofantastický román Piknik u cesty či na teoretického fyzika Richarda Feynmana. Všechny tyto mozky a jejich znalosti nakonec pohltí oheň, popel a dým mocného vulkánu Krakatoa. Jako kdyby se Celestial Triarchy snažilo říci: „Pokrok jednou skončí. Nic netrvá věčně.” Ve skutečnosti však není třeba sopky, zmíněné osobnosti beztak nepotkal happy end.

Ještě se odehrál v historii jeden pokrok, Écailles de Lune. A také na něj Celestial Triarchy organickým zvukem z dílny Petra Bučila a jeho studia Riversound a načechranou instrumentací odkazuje. Blackmetalové riffy vnořené do pocitové modré estetiky Écailles de Lune rozeženou v rychlém sledu  post-rocková či progresivní trylkování a kytarové houpavé mosty. Michal hraje na bicí melodicky a jeho reakce jsou úměrné rychlým proměnám na hmatníku. Kostrbatost však není na místě. Změny, kterých jsou kompozice plné až po okraj, působí přirozeně. Pořád se tak něco děje a Marek přihrává jeden výrazný riff za druhým. Ambientní mámení, euforické blast beaty, střední tempa, v nichž se vyjímá Lukáš se svým tlustostrunným nástrojem. Nuummite tak uvězní vaši pozornost do malé klícky a na svobodu ji po cca půl hodiny nepustí.

Celestial Triarchy dalo prostor také několika hostům. V Roadside Picnic a Sekal si plíce vykřičel Martin Šindelář z emo hácéčkové NICOTY. Zajímalo by mě, kdo napsal texty, určitě doporučuji jejich bizarně poetické rysy prozkoumat. Intermezzo mrazivé jako civilizační dekadence v industriální propasti továren a fabrik beznaděje vytvořil Willhelm Grasslich z Uncle Grasha‘s Flying Circus a v závěrečném aktu destrukce v Krakatoa znepokojuje Alena Krákorová (Nocturnal Pestilence), která svým přednesem připomíná vílu tančící s úsměvem na tváři v bílých šatech mezi lehounkým popelem a dehtovými těly. Hmatník na kytaře zde také pomačkal Ego BMK z Naurrakar. Jeho zásah bych však nebýt získaných informací nepoznal.

Dlouho jsem neslyšel tak vyzrálý debut na české scéně, jakým Celestial Triarchy je.