Ofermod je kapela bezesporu zajímavá a její příběh by si nejspíš zasloužil vlastní článek. Jisté je, že švédské kapely v čele právě s Ofermod, Funeral Mist, Nefandus, Malign a taky Ondskapt a Watain (které se k Ofermod tak či tak hlásí) drželi tu nejpřísnější satanskou zaťatost proti všem liberálním tendencím, proti image satanistům (Dark Funeral) a smírným post-metalovým ohníčkům (nejmenuj!). Arogantní uctívání zla bez ohledu na rok v kalendáři, pořád bez kompromisů a pořád s mnoha kontroverzemi, to je tvorba Ofermod, ať je žánr, ke kterému se to či ono album hlásí, jakýkoli.

Předchozí počin Pentagrammaton je deska, která má taky zajímavou historii. Její jiná verze už kdysi (2008, to to letí) vyšla pod jménem Tiamtü. V Pentagrammaton se Miko Hakkola vrátil k původnější a syrovější verzi, byť s kvalitním zvukem. Ten chlívek, který je opravdu původní verzí, je už opravdu celkem neposlouchatelný, ale pokud po něm někdo baží, myslím, že Mistr ještě má několik LP na prodej.

Pentagrammaton by nepochybně v roce 2006 rezonoval úplně jinak než v roce 2020. Ne snad, že by se mi deska nelíbila, považuju ji za relativně slušnou. Její silnou stránkou je ale spíš zahledění do minulosti a nostalgie, nepůsobí nijak elektrizujícím dojmem, což od ortodoxního satanského black metalu očekávám. Proto se z tvorby Ofermod vracím stále k Mysterion, občas i deathmetalové Thaumiel a kupodivu i poslední normální řadovce z roku 2017 Sol Nox, které se až tak velké pozornosti nedostalo. Přitom to bylo album plné solidních blackových riffů a naznačilo, kam se chce Mika Hakola vydat dál.

A teď před sebou máme další „normální“ řadovku pod názvem Mysterium Iniquitas, která tuhle cestu Ofermod realizuje naplno. Na první poslech zní deska skvěle. Výborné propracované riffy sází do pompézně (někdy až moc, ty sbory v Inax Ya Lil, ach) udělaných aranží. Hudební nápady jsou samy o sobě docela jednoduché, vracíme se někam k Arckanum, ale v písních působí dobře, přísně i důstojně zároveň. Je to satanská ortodoxie až na půdu, můžu si klidně vypůjčit vlastní slova z recenze Ondskapt: není stopy po nějaké snaze překračovat žánr a nějak ho posouvat. Je to purismus. Oproti Ondskapt je Ofermod dravější a méně odtažitě profesorský – no a především mnohem, mnohem méně nasypaný. Vlastně se mi při poslechu mnohokrát vybavila paralela s Root, protože i Ofermod je prostě satanský bigbeat a Miko je tak trošku v pozici kmotra ortodoxního švédského blacku. Jasně, ta paralela kulhá jako picnutý prase, ale podstatný je, že s Ofermod si refrény při druhým opakování zabrbláš a při třetím už se naplno chytáš. Navíc některé texty si s Bigbossovými legendárními veršovánky nezadají – a to nemyslím vůbec ve zlém!

Takže při prvním poslechu celého alba jsem nadšeně hrozil paroháčem, tohle je parádní black metal: s myšlenkou, se zaťatou pěstí, s nenávistí, ale zároveň v jednoduchosti promyšlený a výborně zahraný. Nic mu nechybí a nic nepřebývá. Jenže s přibývajícími poslechy se deska už jen zplošťovala. Pasáže začaly být až příliš dlouhé a tam, kde napoprvé zafungovaly například sbory, napotřetí, čtvrté už byly dost monotónní. Zkrátka počet repetic některých pasáží, zejména refrénů, je přehnaný. Kapitolou samou o sobě je exces nazvaný Poraios de Rejectis, kde se jedna pasáž omílá tak dlouho, až je to zejména v závěru songu vysloveně protivné. Přes některé tyto dílčí výhrady ale pro mě Ofermod je jednou z nejpodstatnějších blackmetalových desek posledního roku. Cítím z ní v první řadě autenticitu, melodie a texty, které mě baví.