Na úvod jsem chtěl psát o tom, jak v těžké chvíli pro black metal, kdy se od radikálního uctívání zla a temnoty mnozí odvrátili směrem k avantgardě, industriálnímu odcizení, nechali se ovlivňovat technem a fraktály, přecházeli k progresi, nebo do kriminálu, Ondskapt ve Švédské scéně opatrovali temný plamen, který se jen díky nim a hrstce podobných (Watain, Funeral Mist, Ofermod, Nefandus) mohl znovu rozhořet. Chtěl jsem se zmínit o temných klenotech Draco Sit Mihi Dux a především Dödens Evangelium, které jsou stále jedněmi z úhelných kamenů uctívání zla v hudbě. Ale seru na to, radši prostě a jasně na pár řádcích řeknu, že nové desce Ondskapt, na kterou se čekalo 10 let, prostě není co vytknout.

Nechci tím říct, že je to nejlepší, co si umím představit, dokonce není pro mě ani tím nejlepším albem Ondskapt (tím je logicky i vzhledem k tomu, co jsem napsal shora Dödens Evangelium), jen prostě neumím najít na Grimoire Ordo Devus žádnou chybu.

První vál Semita Sinistram po vcelku fádním intru jen lehce polaská ouško a zařadí první rychlostní stupeň. Naostro se peklo  rozpoutá po zvonci v excelentní hitovce Ascension. Skvělá rychlá věc, která by mohla připomenout předchozí album Arisen from the Ashes, nebo třeba nory Nordjevel. Bez patosu a zbytečného kýče předvádí excelentní melodický, rychlý a tvrdý black metal. Ale pozor, hned další Devotum in Legione předvede Ondskapt zase z jiné strany - technická skladba s mnoha vrstvami a zvraty, ale pořád v temné a surové atmosféře, v rychlosti, technice, se skvělým zvukem (ta basa!) a mohutným riffem. Pro mě se jedná o vrchol alba, a nemůžu se nebažit.

Pátá a šestá písnička není snad vyloženě do počtu, ale tak zajímavě propletené linky nenabízí a rozumím tomu, že právě u těchto skladeb trochu polevuje pozornost, aby uklidnění přišlo v mezihře u Paragon Belial. Znovu se pozornost vyhrotí použitím samplu v Possession, aby album podruhé gradovalo v posledních dvou písních. Excelentní mi připadá opět finální Excision.

Rozumím námitce, že je album moc dlouhé, a jistě se najde škarohlíd, který by mu to měl za zlé. Rozumím i tomu, že pro někoho může být v určité fázi (songy 5-7) album trochu jednotvárné. K tomu dodám asi tolik: letmo jsem se už zmínil o krátkém intru (zvonek) v druhé písni. Mezihry, krátká intra a samply si ale zasluhují obzvláštní pochvalu, protože jsou přesně těmi potřebnými předěly a záchytnými místy, která zabrání tomu, aby se hudba slila v až příliš monotónní proud.

Zopakuju svou tezi z úvodu - Grimoáru není prakticky co vytknout. Přesto to ale není album pro každého. Nenajdete tu žádnou ohromující temnotu, že byste si to chtěli rovnou hodit, obětovat v podzemí pannu Temnému pánu, nebo se dusili tlakem na prsou, kde sedí Belial. Také musím říct, že tu není stopy po nějaké snaze překračovat žánr a nějak ho posouvat. Je to purismus, a v purismu dokonalost. Z mého pohledu jde o arcipříklad žánrového klenotu, který ale může zavánět profesorsky odtažitou precizností bez ambic kohokoli překvapit.