Šest měsíců poslouchat desku a neustále selhávat při jejím textovém popisu není právě povzbuzující pocit. Pro hudebního publicistu přímo zlý sen. Proč to nejde? Mnichovští Panzerballett totiž bourají hudební přístupy k jednotlivým žánrům (a že jich na Starke Stücke je), nenechávají se strhnout do předpřipravených hudebních škatulek a naopak si z nich dělají legraci, s grácií se pohybují na hranici vážného a parodie, zkrátka a dobře: jsou nezařaditelní.

Již při prvních tónech úvodní pecky Pink Panther vám dojde, že „tady někdo dostal sakra dobrý nápad“. Instrumentální sdružení vedené kytaristou Janem Zehrfeldem si vzalo na paškál různé pop-kulturně oblíbené písně a s jejich dílčími částečkami si začalo hrát. Vycházeje z tohoto bodu, posluchače mohou napadnout různé strategie, jak se s takovým kompozičním přístupem poprat: a) udělat specifické předělávky všeobecně známých písní b) udělat z nich postmoderní guláš, což ve finále znamená lepit na sebe další a další odkazy c) známé rify přetavit do svého soundu (tzn. hrát je po svém). Panzerballett zvolili za d) nechme promluvit náhodu, vždyť je možné smíchat všechny tři přístupy dohromady; fantazii se meze nekladou.

Panzerballett se však nepustili do ošemetného pejsko-kočičího dortu, tuhle partu odlišuje ještě jiná věc. Je pro ně příznačný distanc, ze kterého veškeré nápady, rify, struktury, nálady, mody hraní a žánry pozorují. Jsou vně oblíbených žánrů a vlastně se tak důsledně vyhýbají jakékoliv škatulce (výše napsaný fusion metal slouží pouze jako ilustrace). V této souvislosti je třeba uvést souvislost s vážně míněnou taškařicí Yeah!Yeah!Die!Die! finských Waltari. Ptáte se proč? Obě kapely spojuje jeden hlavní rys – NADHLED. Srandu si můžeme dělat z kohokoliv a čehokoliv, se vším si dokážeme poradit. To zas implikuje rozverný duch celého alba, což je sice pravda, nicméně všech deset písní je zcela vážně a precizně míněných kompozic, ze kterých se nestala žádná koláž.

Panzerballett jsou schopní zahrát všechno a posléze to nějak upravit, doladit, vytrhnout z původního kontextu a dosadit ho do nového: filmovou znělku z Růžového Pantera jazzrockově člení, Smoke on the Water (Deep Purple) tepavě kouskují, s Wind of Change (Scorpions) si pro změnu uvolněně a jazzovým nadhledem pohrávají a co si dát nakonec AC/DC? Nemožné? Ale jděte, Thunderstruck je pořádně zmeshuggahovaný bizon, krutě polyrytmizovaný hardrock s duší. Největší šok však představuje fotbalový popěvek Friede, Freude, Fußball: v hopsavě skočné melodii se třikrát změní rytmus a opět dochází k polyrytmickému běsnění. Absolutně geniální moment! Výhrou je taktéž angažování saxofonu (Gregor Bürger), který jako velmi distinktivní nástroj na sebe poutá pozornost svými staccato ataky a funkovou šťavnatostí. I díky němu má Starke Stücke koule!

Panzerballett těžko budou mít nějakou cílovou posluchačskou skupinu, i když pojítkem v ní jistě bude otevřenost. Němci mohou zaujmout jak jazzrockové fajnšmekry sedmdesátých let, kteří zoufají nad současným kvantitativním úbytkem takto zaměřených kapel, tak i metalisty zbožňující inovátory polyrytmických konstrukcí Meshuggah. Určitě dostanou i progblázny, jež poslouchají Planet X a Spastic Ink. Přesto přese všechno nejsou Panzerballett nějakou snobskou lahůdkou pro pár zasvěcených. Nikoliv, Mnichované (Mnichov město vydavatelství ECM) zůstávají ve své složité hravosti písničkáři, u nichž hraje prim melodie a její chytlavá přímost. Proto se netřeba bát, že by do svých spárů nechytli mainstreamové publikum, které u nich pozná své favority. A klidně přihodím, že na své si přijdou i jazzmani, protože Panzerballett přes svůj notně progresivní přístup často hrají jazzové standardy (poslední upravená sabbathovská Paranoid budiž příkladem).

Výsledkem je neopakovatelná deska, která se kvůli své žánrové pestrosti nedá oposlouchat.

Listening to one album six months and constantly not being able to describe it in letters – it is not such an encouraging feeling. For a music publicist it is, simply put, a bad dream. Why is it not possible? Panzerballett from Munich tears down the musical approaches to the individual genres (and there are so many on Starke Stücke), they are not caught into prepared music pigeon-holes and, on the contrary, they make fun of them and move on the border of serious and parody, shortly said: they are unclassifiable.

Within first tones of the opening track called Pink Panther it comes to your mind „somebody got a goddamn good idea“. The instrumental band led by guitarist Jan Zehrfeld took various favourite pop-cultural songs and began to play with their particles. Coming out from this point, the listener can come up with diverse strategies about what to do with such a compositional approach: a) create specific covers of generally well-known songs b) make out of them a postmodern hotch-potch that eventually means glueing other and other references to the core c) play the renowned riffs in your own way. Panzerballett chose d) let the accidental speak, as it is possible to mix all the mentioned approaches together; fantasy has no boundaries.

Panzerballett did not embark on a problematic overdone medley, there is another thing that distinguishes this band. Significantly, they watch all the motifs, riffs, structures, moods, play modes and genres from distance. They are outside the favourite styles and, in effect, they thoroughly avoid being pigeon-holed (fusion-metal mentioned above serves just as an illustration). In association with Panzerballett it is necessary to bring in the link with seriously meant slapstick Yeah!Yeah!Die!Die! of Finnish band Waltari. You ask why? Both groups are linked with one basic feature – playfullness. This means they can make fun of whoever and whatever, they can cope with everything. This implicates larksome spirit of the whole album, which is true without any question, however, all the compositions are intentioned as being utterly serious and not any simple collage.

The guys from Panzerballett are capable of playing everything, then modify it, adjust it, take it from the original context and put it into a new one afterwards: a film melody from Pink Panther is broken up, Smoke on the Water (Deep Purple) is rhythmically punctuated, Wind of Change (Scorpions) is played in an easy jazzy way and what about to have AC/DC at last? Impossible? Come on, Thunderstruck is meshuggised bison, insane and polyrhythmical soulful hardrock. The greatest shock represents a football tune in Friede, Freude, Fussball: in saltatory melody a rhythm changes three times and then comes a polyrhythmical madness again. Absolutely brilliant moment! Involvement of a saxophone is another winning point of this record; Gregor Bürger playing this distinctive instrument asks for attention with his staccato attacks and funky richness. Also thanks to him Starke Stücke has balls!

For Panzerballett will be quite difficult to reach a target listener group even though a connection link should be open-mindedness. The Germans can attract both 70’s jazzrock connoisseurs who desperately cry over present state of this musical style and metal listeners adoring the innovators of the polyrhythmical constructions Meshuggah. Surely they can catch the progfreaks who love such bands like Planet X and Spastic Ink. Despite all these technical qualities, Panzerballett are not a snobbish delicacy for a few devoted fans. This group from Munich (city of renowned ECM), despite its very intriguing playfulness, keeps its singer-songwriter approach where the melodies and straightforwardness play the main role. So there is no doubt they can catch a mainstream audience which will recognize its own favourites. And, I add, even the jazzmen can be grabbed because Panzerballet - despite its progressive approach – plays jazz standards quite often (let the last Sabbath’s Paranoid song be a proper example).

So, the result is a unique record that can not be eroded by too frequent listening.
 
Translated by onDRajs / kotek.