Bahno, špína, zmar. Pomalý tempa, hardcorový rytmy, mohutný riffy a atmosféra. To čekáš, když si přečteš, že někdo hraje sludge.

Neurotický spletence kytar, frenetický tempa a spousta neurvalý ničivý energie. Teď se zase bavím o mathcoru. Černý brzdný dráhy, vysypaný sklo, čelní srážka. Tím se dostáváš k současný produkci Plebeian Grandstand.
How Hate is Hard to Define si ze sludge bere jen to nejhorší. Zapomeň na nějaký meditativní polohy, míchání s post-rockem nebo hezký melodie podpořený hutnejma spodkama. Dostaneš tvrdý riffy, který se obejdou bez zbytečnejch melodickejch pahýlů, všude beznaděj a citový vydírání cáká okolo. Ale tentokrát nebudeš mít, jako obvykle, čas vychutnat si každej motiv a nechat se pohltit. Jede se v ostrým tempu, sypačky, klepání, sypačky, zastavuje se jenom zřídka. Přidej nabuzenej zvuk, vazbení, pískačky (ale žádný teplý hevíkaření nebo umělecký díla, pěkně rychle, ostře, nepříjemně) a rozsekaný rytmy. Protřepat, zamíchat, rozmixovat a máš před sebou řádně třaskavou směs.
Směs, která nevyčnívá nějakou originalitou nápadů nebo nedejbože neslyšenejma postupama. Pravděpodobně si to už všechno někde slyšel, viděl, ohmatal. To, čím se ti zaryjou Plebeian Grandstand do paměti a díky čemu je spolehlivě poznáš, je ta nekontrolovaná zuřivost, nekompromisnost a intenzita. Taková, že ti svírá

půlky. Taková, že ti svírá vnitřnosti. Vzpomeň na starý Converge. Dobrý, ale trošku víc francouzský školy. Takže si ke Converge přidej třeba takový Time To Burn a už jsi na správný cestě.
Abych to shrnul, tahle srážka mathcoru a sludge se povedla na výbornou. Jak atmosféra, tak intenzita nechybí, deprese se míchá se zuřivostí v jednom krásně výbušným koktejlu. Jen těch vlastních nápadů mohlo bejt víc.