Lány zaslíbené Královské říši opět počaly rodit plody, ale je otázkou, zda plodiny byly po dobu zrání řádně ošetřovány a zda Královští zahradníci nesklidili trošku předčasně.
Ne že by plody byly přezrále naměklé, svou natrpklou chuť si zachovaly až k vnitřku tvrdých jader, což je jasné nejen od počátku alba (třeba Open; Desert Dance; Tribe), ale jistou nedozrálost (?), samozřejmě ne muzikální, vykazuje třeba opruz Doin’ Fine, lacinější The Art of Life nebo Falling Behind (ovšem, že Tateova bezchybná interpretace a hlasový projev je všude absolutně nezaměnitelný, ale tady v této je to už trochu divně vlezlé?), a to jsem se na Tribe tak těšil!
Asi chápu, co Queensryche chtěli touto deskou říci (to dává tušit i vizuální ztvárnění). Jde tu především o návrat k základní myšlence tvoření hudby, což je opravdu nekřečovitá uvolněnost se svobodným prýštěním pocitů skrze ní a samotné radosti z ní, bez zbytečného přemýšlení “jak a co udělat“.
I když je Tribe příznačná taková faithnomoreovská laškovnost a progrockový přehled s popovým nádechem, přestože album má přírodní feeling (opravdu Tribe!!!) a plno dost silných a zajímavých momentů, obávám se, že po tom, co jsou na světe takové skvosty jako Empire, to Tribe přes nepopiratelnou kvalitu na plný počet a statut jejich nejlepší desky stačit nebude.

10 / 41:43