Hned zkraje léta jsme se dočkali dalšího počinu od dnes zjevně nejslavnější extrémní metalové kapely z jihovýchodní Evropy. Současné tvorbě řeckých smrtonošů SEPTICFLESH je ostatně v adekvátních hudebních médiích věnována velká pozornost a ruku v ruce s tím vlastně jde i nápadná úhlednost jejich nejnovějších produkcí, které jsou, počínaje úspěšným albem Communion, jak se patří vypiplané a ve všech směrech silácky působící. Čerstvá novinka Titan zní právě díky orchestrálním partům a všelijakým samplům opět velkolepě, takže netřeba pochybovat o profesionálním vkladu a úsilí, které samotná kapela věnovala tvorbě tohoto díla, jinak opět vydaného u Season of Mist. Jenže pokud se na tuhle nahrávku a vlastně i na celou pozdní tvorbu Řeků podíváme z trochu bližší perspektivy, pomineme všechen lesk a nadýchané povrchnosti oblažující nyní jejich tvorbu, pak zjistíme, že vlastně nejde o nic převratného. Forma zkrátka v jejich případě vítězí nad obsahem.

Je jasné, že kombinace death metalu s orchestrem u nich funguje a dodává, tak jako u většiny předešlých alb, jejich songům na velkoleposti. Jenže má to i druhou stranu mince. Už vás někdy napadlo odmyslet si ten jejich orchestr? Mě tedy ano, a to hned, jak jsem je poprvé slyšel.

Nezakrývám skutečnost, že jsem se nikdy tvorbou SEPTICFLESH déle nezabýval, stejně jako neřadím tuto recenzi k těm, se kterými bych si více vyhrál. Bylo to vlastně to úplně první, co mne při poslechu jejich současné hudby napadlo. Hned jsem chtěl orchestr oddělovat, třeba i skalpelem, a rázem jsem, co se tedy nápadů týče, slyšel skladby velmi průměrné, velmi schématické a vzájemně si vcelku podobné, kde to pod nánosem neobyčejných nápadů zrovna příliš nebobtná. Naopak, šlo o skladby, kde se téměř vždy najede na podobnou notičku s nějakým bagroidním riffem v pochodovém tempu a za podpory sytého a rovněž velmi srozumitelného Spirosova growlingu (velmi dobrý deathmetalový frontman), jakožto i za podpory megalomanských orchestrací, se zde staví hrdé dominanty té nejvíce patetické blbosti, jaká kdy byla v metalové hudbě v průběhu dávných devadesátých let vymyšlena. Patos, vážnost, síla a důstojnost, nikoliv však nápad a vynalézavost, to jsou SEPTICFLESH odhalení jak ten Císař, co postrádal svoje nové šaty, aniž by o tom sám věděl.

Přejděme tedy konkrétně k albu Titan. Jak to na mě tedy celé působí a jak to nakonec charakterizovat? Povím to poněkud netradičně a budu mluvit v obrazech. Současná hudba SEPTICFLESH to je podle mne přehlídka vážných tváří všech vladařů a stařešinů bizarního starověkého světa, sněm bytostí, mezi kterými je nezbytné zastávat nesmiřitelné postoje a naplňovat usurpátorské ambice. Patetický soundtrack ke korunovaci nejvyvolenějšího blba samolibou radou starších. Temný a zlověstný hudební doprovod ke starověké prezentaci moci. Pochod obřích bytostí vědomých si sice své síly a dominance, nikoliv však své nekonečné blbosti. SEPTICFLESH jsou nyní schematicky vykonstruovaný konzum pro nejširší vrstvy posluchačů tvrdé hudby, stejně jako je tomu třeba v případě KATAKLYSM. Hudba, kterou bych si doma pravidelně nikdy nepouštěl, protože reprezentuje většinu z toho, co na metalu nemám rád. A to je vážnost a důstojnost (tedy opak hravosti). Přiznávám, chyba dnes není v SEPTICFLESH, ale v mém postoji k tomu, co reprezentují, nicméně nebylo co psát, tak jsem prostě jen zachytil tok myšlenek při náhodném poslechu něčeho, na čem mi vlastně ani nezáleží.

Až mě překvapuje, jak se v ústředních bodech se Strayem v případě Titan shodnu. Ona to ale není špatná deska. Poslouchá se dobře, a v zásadě proti ní hraje asi nejvíc to, co o kapele už víte z minulosti. I když…

Titan je temná, o dost temnější než předchozí díla, drží typický kapelní zvuk, ale je pravda, že co do metalové složky a samotné kompozice skladby je to vlastně bída. Dnešní Septicflesh, nejspíš asi hlavně úspěchem předchozí desky The Great Mass, prostě změnili kompletně přístup k tomu, jak kdysi skládali. Tedy ne že nejdříve skladby vznikají „ve zkušebně“ s kapelou a poté jsou doaranžovány. Na Titan je po celý poslech patrné, že autor má předem jasnou představu o celé skladbě a její formě, kterou pak jen v linkách a motivech rozdělí mezi nástroje a sbor a vypoměruje jejich podíl na finálním zvuku.

Sám proti tomuto přístupu nemohu říci ani zbla, přijde mi to tak správné, ovšem v  případě Septicflesh jde samotná kapela už místy hodně stranou, protože orchestrace (opět se točilo u nás v Praze) je zde ta část, na kterou se hraje a na kterou se Řekové dnes zaměřují. Ano, bez nich by mi jinak skladby přišly docela plytké (Order of Dracul třeba vyloženě kazí zpěv) a bez výraznějšího kytarového nápadu. A když už, stejně jsme jej v předchozí tvorbě již slyšeli. Septicflesh si už prostě jako „klasici“ věří. Čili?

Jako temný a zlověstný soundtrack ke starověké prezentaci moci (© Stray) Titan beru, jako deska metalové kapely, protože ta tu „na podkladu“ furt hraje, Titan docela selhává, i když se Fotis Benardo za bicími snaží, seč může. Výsledek se poslouchá dobře, ale nesmíte od desky chtít něco víc, ačkoli že na ní bude pořádně chybět jakkoli výrazný riff, jsem nečekal. Zkrátka, už tu jde o něco jiného.