Sympatické, avšak v našich končinách takřka neznámé uskupení Shelter Red pocházející z Oregonu letos obohatilo label Sound Vs. Silence o nový přírůstek. Toto vydavatelství se zaměřuje především na mladé kapely produkující dravý a chaotický hardcore, a tak je nasnadě prohlásit, že se jedná zdaleka o nejvýraznější materiál v rámci toho nevelkého labelu. Ačkoliv by se to podle názvu, podle něhož by deska mohla být neznalým posluchačem bez ostychu zařazena spíše do diskografie Manowar(lat), nemuselo zdát, novinka Masters of the Universe je klenot, který by se rozhodně neztratil v nabídce vydavatelství jakéhokoliv formátu a jakéhokoliv zaměření.
Již první pecka Eyes on the Floor svým mocným nástupem hrozí, že opravdu budeš své oči hledat na podlaze. Svým výrazem zároveň dobře shrnuje obsah celé desky. Při poslechu tě na spáncích budou šimrat jména jako Dysrhythmia (hlavně materiál desky nejvíce „kamenně“ laděné Pretest) či Tool,
především pro své rytmické laškování, zemitý zvuk a důraz na složitou kompozici. Kytarový rukopis Stephana Hawkse mi vůbec už zpočátku dost připomínal Adama Jonese, tady se ale více pracuje s dynamikou. Post-rockovému posluchači by Shelter Red mohli připomenout Russian Circles nebo Isis právě proto, jak z chuchvalce tvořeného většinou post-rockových kapel vyčnívají, ačkoliv se k tomu žánru výrazně vážou. (K Russian Circles může Shelter Red pojit i decentní návaznost na math-rock a fakt, že obě kapely jsou čistě instrumentální.)
Hudba Shelter Red však ani zdaleka nestojí na bázi minimalistického obalování jednoho motivu. Naopak: nápady se v rámci skladby výrazně obměňují a střídají. Kompozice tak představují velmi progresivně se vyvíjející život, který se ale nebojí retrospektivy. Účelem zpětného pohledu je však posun vpřed. Kompozice na Masters of the Universe jsou vysoce strukturované. Jednotlivé motivy na sebe plynule navazují, přechází jeden v druhý, zároveň se v docela rychlém sledu střídají, aby připomněly momenty, z nichž původně vzešly. Závěr skladby může ale opět snadno překvapit. Každý motiv je přitom dostatečně silný, aby na něm byla postavena jedna skladba. Nápady se přitom vůbec nešetří, a tak se ti nezřídka bude stávat, že se v číslech jednotlivých skladeb úplně ztratíš. (Důkazem může být již zmíněná Eyes on the Floor.) Přesto, nebo právě proto, je celé album velmi kompaktním celkem.
I přes vysokou rytmickou hravost a důvtip a vůbec celkovou variabilitu ti noty, na nichž motivy stojí, v hlavě neuvěřitelně snadno zůstanou. Skladby zde obsažené totiž zároveň disponují výraznou melodičností. Opakované poslechy pak postupně rozpletou složitou strukturu písní. Musím říci, že mě až zaráží, jak velkou sílu každý motiv má (nosné rify skladeb Eyes on the Floor (č. 1) A Fency Match (č. 2), With Sabres (č. 3), The Legacy (č. 4), The Formal Challenge (č. 7) nebo Few Words of Gratitude (č. 8) z hlavy už nikdy nedostaneš, přísahám!) a jak snadno vše jedním uchem proplouvá dovnitř a tam zůstává. Žádný motiv zde přitom nemá délku několika dob, ale mnoha vteřin. Nálada desky i její dynamika se mění, co však zůstává, je chuť se k ní neustále vracet.
Troufám si říci, že nový materiál neobsahuje jediné slabé místo. V jednu chvíli burácejí důrazné zemité riffy, aby byly v následující kompozici vystřídány atmosférou křehkou jako porcelán, následované klenutými rozlehlými plochami. Všechno k sobě ale skvěle pasuje. Nápady pohromadě nedrží žádná křeč, vše působí neuvěřitelně přirozeně. Často a chytře se pracuje s náladotvornými kytarovými efekty. Vůbec kytarový rukopis Stephana Hawkese je i přes jisté konotace s
Jonesem z Tool dost charakteristický. Intenzita práce s kytarou se jakoby přelévá, její linky jsou chvílemi hodně provzdušněné, následně jsou důrazem zase zajedno s drnčivou basou. Pořád si ale zachovávají velmi čistý zvuk. Basové party se ladně obtáčejí kolem těch kytarových a obráceně, navzájem se podporují v tom, jaký důraz song dostane, jak bude řezat, jak bude burácet, jak bude zasekávat… a klidně i jak bude uspávat. Tandem basa/kytara si spolu s bicími bohatě vystačí bez zpěvu. Ten by tady stejně, pokud by zde eventuelně nebyl dost výrazný, představoval pouhou „povinnost“. Tempo je celkově oproti zmiňovaným Tool či sludge/doomovým kapelám výrazně svižnější, deska nezní tak ponuře a dýchá větším optimismem, posluchač se necítí tolik stísněně. Neurózy, vyšinuté stavy a pach zatuchlého masa tady nemají co dělat, ačkoliv závan melancholie na tebe občas zavane.
Za zmínku zde stojí i živé provedení. Shelter Red jsou v současné době duo, takže Hawkesovy kytarové linky se během živých vystoupení derou z reproduktorů již nasamplované. Jejich autor se na podiu potí za bicími.
Masters of the Universe plynule navazuje na stejnojmenný debut. Ten si rozhodně zaslouží obdobnou pozornost. A já budu netrpělivě očekávat následovníka. Tohle je jedna z nejlepších desek roku.
Vložit komentář