Proveďme stylový úkrok stranou. Tentokrát bude řeč o pro Evropany kulturně nevyzpytatelném Japonsku, konkrétně o multiinstrumentalistovi Shugo Tokumaru. Ten byl do nedávna široké veřejnosti naprostou neznámou, což se změnilo s vydáním jeho třetí desky Exit loni na podzim. Ta je velmi povedeným důkazem, že dělat chytlavé folkové (potažmo popové) písničky ještě neznamená dvouakordové ponižování, jaké známe od bratrů Nedvědů.
Exit nabízí kolekci deseti nápaditých písniček, z nichž každá

představuje trochu jiný přístup, ale přesto všechny spojuje jakási naivní hravost. Exit je album mající nepopiratelně optimistický ráz, což v dnešní době, kdy se alternativní kultura (snad až programově) zaměřuje na negativní emoce, působí jako deviace. Tento veselý nadhled však není onálepkován estrádovitou tupostí, v níž se běžně reaguje na popud režiséra či na pokyn z obrazovek. Neklouže po povrchu, nezní vnějškově, působí naopak podprahově.
Hudebně je Tokumaru spřízněn s proslaveným Sufjanem Stevensem (který však po úspěchu Illinois mlčí), z něhož si bere dětsky zasněný přednes a především bohaté doprovodné aranžmá (xylofon, triangl, vybrnkávající akustické kytary). Na rozdíl od něj však není tak epický, v jeho písničkách nedochází k vygradovaným refrénům, skladby jsou i přes vnitřní členitost spíše zkratkovitým výsekem specifického mentálního obrazu a s ním spojené nálady. Netradičním přístupem k nástrojovému obsazení (instrumenty si dle neověřených internetových šplechtů sám vyrobil, má jich být až k padesátce) a užitím všemožných bizarních

zvuků se zas blíží k nezařaditelným vizionářům Animal Collective. Tokumaru zpívající ve své rodné japonštině si nehraje na velké umění, ba naopak. Taková D.P.O. nebo Future Umbrella se svou primitivností projevuje až perverzně; smrtelně vážně si v nich lze představit Tokumarua v dětských šatičkách a bílých punčoškách. Hudba jako autoterapie vlastních podvědomých komplexů? I v tom může být vtipně mířená pointa desky Exit.
O Exit se v zahraničním tisku dočteme jako o popové desce, což autorovi přijde při úrovni současného mainstreamu téměř jako urážka. Nakonec to však může být Tokumaruova výhra; důmyslně propletené melodie se podivuhodně snadno poslouchají, až při následné koncentraci na jednotlivé nástroje se odhaluje kompoziční důmyslnost. 7/8 rytmus primárně obsažený v Green Rain neznesnadňuje poslech samotný, zní spíše jako říkanka pro liché doby neznající zelenáče.
Exit z písničkářské produkce vyčuhuje podivuhodnou kombinací známého i exotického. Posluchač sice neví, o čem Shugo zpívá, přes netradiční znění všech nástrojů se z jeho produkce line cosi povědomého. Exit je výrazně ovlivněn „západním“ písničkářstvím (ze Sanganichi „smrdí“ americké country), posluchač je nicméně konfrontován s japonskou hudbou (Future

Umbrella, La La Radio). Je-li toto doklad kulturní globalizace, jen houšť!

PS: Zde se podívejte na roztomilý klípek k písničce Parachutes, jenž využívá primitivní animace.