Tady něco proklatě smrdí. Vlna réunionů zasáhla thrashové kolbiště. Testament, Anthrax a Slayer v klasických sestavách. Hlavně v případě Anthrax to hodně smrdí mamonem, když vezmu v potaz kydání hnoje mezi Spitzem a zbytkem kapely nebo odstaveným Bushem. V případě Slayer už DVD Still Reigning mohlo napovědět, kudy se bude ubírat další jejich snažení. Lombardo má své místo už jisté nejspíš do smrti....škoda, protože jsem fandil Talleymu. Není mi ale jasné, proč se v současné retrovlně vezou i Slayer.

Cesta Slayer na Christ Illusion vede do metalového pravěku. Ještě předtím než začnu s pitvou těla novinky, rád bych ohledal šaty, v němž je oděno. A pokud možno co nejvíce subjektivně. Klasický thrash – bez příkras, syrový a ortodoxní – mne minul. Chtěná agresivita se rozbíjela o jakousi plochost, unylost, stereotyp; o to víc v sousedním Německu, kde se soupeřilo, kdo je víc „true“ (doména heavy metalu). Až na přelomu dekád se objevují první vlaštovky, které už pociťuji jako předzvěst opravdové agresivity. Buď mi chyběla HC skočnost a zatěžkávací kila nebo surová agrese oholená na kost starých hardcore/punk klasik (Ripcord, Ratos de Porao, tuny dalších). Prvního se dostalo na God Hates Us All měrou vrchovatou (pro mě zůstává nejspíš nejsilnějším zářezem Slayer), druhé ingredience na Undisputed Attitude, jejich přiznané studnici inspirací. Minor threatovské Guilty of Being White v jejich podání se u mne pohybuje na samotném vrcholku možností vymačkat ze sebe úplně všechno.

Avšak všemi do nebes vychvalované Reign in Blood mne nechalo chladným. Až tam někam se na Christ Illusion Slayer vydali, i když momentů na léta nedávná je dost. Je to téměř starožitnictví, s klasickým zvukem, klasickou obálkou.....a fandové klasikové budou spokojeni. Flesh Storm – otvírák, nic nového pod sluncem, vzhledem k tomu, že miliarda skupin byla tímto pohledem na thrash ovlivněna, „my jim to odpustíme“. Catalyst se řítí v totožných kolejích, jen uprostřed mírně houpavá pasáž naznačuje, čím si Slayer prošli. Skeleton Christ je první písnička, jež naznačuje, že jsme už v roce 2006 – přesto se s tímto zvukovým kabátem těžko sžít; Skeleton by s produkcí minulé placky možná i „zabíjel“, jejich věčné stylizaci by bylo možné snáze uvěřit. Jihad lze označit za příznačnější skladbu; vybrnkávací úvod předznamenává výbornou hopsavou sloku s ukřičeným rychlým přednesem Arayi a výraznějším nápadem pro refrén. I když ten podklad pro sólo – není to opět odmocnina z odmocniny starých Slayer? Následující Consfearacy je o nějakou tu dekádu jinde. Sakra, proč? Z letargie snad vytrhne ještě singl Cult a poslední nášup Supremist.

Standard, na který jsme zvyklí. Očekávání, která někteří měli, byla zbytečná. I když se album může zdát jako exkurze do metalových dějin, nevýraznost, vlažnost, prostřednost ho sráží hodně dolů. Ani není třeba pociťovat smutek nad stokrát vykopanou mrtvolou.