Tachovská formace Something Like funguje na scéně již od roku 2001. První deska vyšla v roce 2006 a od té doby ticho po pěšině. Až na sklonku loňského roku konečně vychází MMXVI.

SL se budou zamlouvat pravděpodobně nejvíce dvěma skupinám posluchačů. V první řadě fandům kapel jako jsou Parkway Drive, Heaven Shall Burn a As I Lay Dying. Kapela si šlape cestičku tímto směrem a evidentně jí to svědčí. Ač je novinka nahrávána střídavě v domácím studiu, potažmo ve zkušebně, léta hraní jsou z každé noty znát. Druhou skupinu tvoří (v ranku HC též významná komunita) lidé, kteří se staví jednoznačně negativně k projevům nenávisti ve společnosti, nejvíce pak směrem k jejímu posunu „doprava“, s čímž se setkáváme (bohužel) již běžně i na komerčních TV stanicích.

V úhledně zpracovaném digipacku pak najdeme devět kousků plus bonus v podobě klasiky Děkujeme, že na koncertech nekouříte. Není to ojedinělý případ, kdy samotný název songu jasně naznačuje jeho obsah. Vůbec lyrika celého alba je směřována na současnou situaci kolem nás. Neřeší se však globální problémy typu, kolik uprchlíků letos pojmou záchytná střediska v ČR. Na to jsou SL už příliš dospělá kapela. Sahá si do vlastní duše, do vlastních starostí. Otázka životního postoje, názoru, vztahů.

Pokud bych někam kluky textově zařadil, rozhodně po bok Kritické Situace nebo Balaclavy. Hudebně se čerpá zejména z výše uvedených, světově ověřených jmen. Na zvuk ze zkušebny zní MMXVI velice svěže a dokáže si udržet i maximální dravost, která příslušným spolkům nikdy nebyla cizí. Nejblíže mi Something Like připomínají právě Parkway Drive z alba Horizons, či Veto od Heaven Shell Burn. Ostatně, najít v tomto ranku něco extra inovativního je nadlidský úkol.

Proč tedy stojí Something Like vlastně za poslech? Pro svou upřímnost. Pro pocit, který máte po poslechu celé desky. Pro svět, kterým vás provedou. Pro prohlídku vlastního nitra. Teprve pak pochopíte. Já pochopil. „Mít křídla neznamená, že můžeme létat.“