„V geometrii je teserakt čtyřrozměrnou analogií krychle, jde tedy o speciální variantu nadkrychle pro 4D. Odborněji by mohla být hyperkrychle definována jako pravidelný konvexní čtyřúhelník s osmi krychlovými nadstěnami.“ Tolik z Wikipedie o teseraktu.
  

Projekt TesseracT není na scéně úplným nováčkem, funguje od roku 2007 a má podobný příběh jako Periphery. I když už v roce 2007 se objevuje první demo, které stačilo k podpisu smlouvy u vydavatele, plnohodnotnější materiál se k nám dostal až loni. Na vině je nejen velký perfekcionismus, ale také to, že kytarista, hlavní mozek a zakladatel Acle Kahney, si v roce 2008 odskočil do Fell Silent, s nimiž stvořil desku a odehrál pár koncertů. Nicméně se k TesseracT vrátil a piplal si své dílko dál na koleni. A stejně jako Periphery, i on pouštěl do éteru různé předprodukce vesměs instrumentálních písní. S výběrem vokalisty si totiž dal hodně záležet. A když narazil na Dana Tompkinse, první (nová) finální skladba s vokály vzniká v roce 2009.

Acle Kahney se nikdy netajil velkou oblibou k Meshuggah nebo Textures, udává je za vzory a hned od prvních tónů je jasné, co je základním stavebním kamenem hudby TesseracT. Jenže metronomicky přesné sekanice nejsou tím hlavním. Aby předhodil davu jen další meshu-klon, na to je Acle moc velký koumák. Skladby jsou plné různých, až ambientních vybrnkávaček, jemných vyhrávek, které doplňují zpěv.

Zapomeňte na pokus o emo u Periphery a připravte si kapesníčky, zde se „mňouká“ a tahá za srdíčko. Skvělé zabarvení hlasu a neuvěřitelné polohy, které Dan poměrně slušně zvládne i naživo, posouvá nahrávku do jiných výšin a odlišuje TesseracT od zbytku kapel v žánru. Dan „zpívá“, nenuceně svoje polohy roztahuje a ty krásně pokrývají veškerou plochu skladby; pořád tam zkrátka je, přičemž vůbec nenudí. Tímto se podobně jako Textures kapele daří vytvářet atmosféricky ucelené skladby.

Zvuk nahrávky netrpí neduhem běžných klonů Meshuggah, kytary nejsou až tak absurdně zboostrovány. Za pozornost určitě stojí nazvučení bicí soupravy; zprvu může působit, jako kdyby deska byla softwarově naklikaná, ale vězte, že to jsou opravdu živě nahrané bicí. (pozn. Bizzaro: Ano, jsou, Jaye Postonese také naleznete na SickDrummer) Po celých 27 minut působí materiál hodně uceleně, nechci říct koncepčně, ale dané skladby by mohly fungovat jako jednolitý monument. Concealing Fate je ovšem jen předzvěstí věcí příštích, je to „pouhé“ EP. Dlouhotrvající deska vyjde v průběhu března a pokud je tohle (u mě) za plný počet, máme se na co těšit.