Dillingery pozoruji už pár let s neskrývaným úžasem, nepřestávajíce se podivovat nad tím, že jim stále nedochází dech. Dle mého je totiž skoro nemožné udržet takové nasazení, výbušnost, zápal pro věc, a taktéž vůdčí postavení na scéně, která se překotně rozvíjí. Jak to ale vypadá, tihle hyperaktivní Američané zřejmě našli elixír věčné kreativity a navzdory logice nás již patnáct let nepřestávají překvapovat.

Pravdou je, že na aktuálním One of Us is the Killer už kapela nehrotí tolik nespoutanou a šokující mathcore řežbu, jakou jsme od nich slýchali v minulosti a že svůj tradiční běs velmi často ředí post-hardcore melodiemi, punkem nebo alternativním rockem. Ovšem album je i tak znovu velmi interesantní. Jednotlivé skladby obsahují více různorodých motivů, střídá se intenzita, rychlé rubanice s klidnými, melodickými momenty a všechno kombinování je příjemně vychytané. Album je možná trochu něco jiného, než jsme byli zvyklí od Dillingerů slýchat, jejich rukopis a poznávací znaky jsou však stále čitelné.

Každá skladba je trošku jiná, každá má však nějaký výrazný, zapamatovatelný motiv a každá zaujme mnohdy z jiného důvodu. Často se mi v této souvislosti vybavují zejména Faith No More, nebo ještě lépe kejkle hudebního eskamotéra Mika Pattona. Konkrétně třeba v titulní One of Us is the Killer nebo v Paranoia Shields je jeho odkaz, zejména díky zpěvu, cítit vyloženě dost.

Zpěv vůbec doznal na albu asi nejmarkantnější proměny. Mr. Puciato v současnosti už tolik neřve a opět o něco lépe zpívá, což je ovšem asi hlavní aspekt, který nemusí příznivci starších alb úplně zkousnout. Ovšem nejen vokál, ale i hudba je často překvapivě „neextrémní“. Kupříkladu titulní „Killer“ je z větší části vyloženě chill-out pohodička a do škatulky mathcore už nacpat nelze ani táhlou Nothing’s Funny nebo zmiňovanou Paranoia Shields. Osobně ale v tomto směřování vůbec nevidím problém, neboť kapela nesklouzává k lacinému komerčnímu klišé, ale naopak hněte vcelku zajímavou fúzi.

Na albu je určitě ještě více „easy“ momentů než bylo na předchozím Option Paralysis (2010), kterému kritika již před lety vyčítala vyměknutí. Srovnávat obě alba moc nejde, neboť jsou dost jiná. Celkově ale názory hlásající vyměknutí Dillin neberu. Na návrat ke Calculate Infinity (1999) je podle mě stále času dost a je jen dobře, že si pánové nehrají na tvrďáky a nevydávají (ve stylu grindcore borců) ob rok stále tu samou sypačku. Zvlášť, když nové cestičky tak skvěle fungují a nápadů je na rozdávání.

A propos, zásadní rozdíl oproti starším deskám spatřuji hlavně v produkci. Díky zkušenostem a studiovým možnostem kapela dnes může ve studiu každou věc donekonečna piplat a z nahrávky je to znát. To je samozřejmě věc dvojsečná, neboť jak víme, „přeprodukovanost“ zabíjí živelnost, ovšem tihle Amíci to, jak se zdá, vědí také, a nahrávka, ač je místy dost „vytuněná“, stále kope velmi solidně. Stačí se kupříkladu zaměřit na úderný dvojblok Prancer / When I Lost My Bet nebo Magic That I Held You Prisoner či Crossburner, které dokazují, že to s tím „měknutím“ není až zas tak horké.

Závěrečné shrnutí tedy zní: The Dillinger Escape Plan nejsou na novince One of Us is Killer už tolik vyhrocení, ovšem neztratili nic ze své přitažlivosti. Dokázali úžasně vybalancovat tvrdost, zběsilost, výbušnost, matematiku na jedné straně a různorodost, tradiční rockovou muzikálnost a chytlavé nápady na straně druhé. Na albu je mathcore, metal, hardcore, rock, emo i jazzík a kopa experimentování namíchané v naprosto bravurní kombinaci. Vše má svoji logiku a hudba přes svůj kočkopsí formát výborně šlape, a také dokonale ladí. Dle mého prostě další super deska TDEP, ke které se konkurence (opět) nepřiblíží ani na dostřel.