Režijní a scénáristický debut herečky Maggie Gyllenhaal pod názvem The Lost Daughter (překlad do češtiny by snad dával smysl po přečtení knihy Eleny Ferrante?) je na Netflixu k shlédnutí už déle než rok. Jde o film inspirovaný ženami, vytvořený ženami a určený pro ženy. Tedy především. Co to? Čtou Marast ženy? Nebo muži s dostatečně otevřenou myslí? Věřím, že ano. A taky věřím, že o filmech jako je Temná dcera by se mělo vědět.

Profesorka komparativní literatury a překladatelka Leda Caruso (Olivia Colman) přijíždí na dovolenou na (fiktivní) řecký ostrov Kyiopeli, kde na pláži potkává mladou matku Ninu (Dakota Johnson), její malou dceru a vlivnou rodinu. Toto setkání v ní postupně probouzí vzpomínky na dobu, kdy se starala o své dvě malé dcery. A na události, které vedly k tomu, že svou rodinu opustila a tři roky své dcery neviděla.

Film se odehrává ve dvou časových rovinách. V první polovině filmu se pohybujeme především v přítomnosti, kde je hrdince necelých padesát, a postupně se čím dál častěji přesouváme do minulosti před přibližně osmnácti lety. V první zmíněné časové lince se na první pohled odehrává hodně zbytečných věcí a figuruje v ní příliš mnoho vedlejších postav. Je celkem pochopitelné, že divákovi mimo relativně úzkou cílovou diváckou skupinu (již nějakou dobu) dospělých žen, který si navíc nechce lámat hlavu se skládáním částí do vyššího celku, může film přijít pomalý, dlouhý a nudný. Připouštím, že stopáž více než dvou hodin by šla o několik desítek minut zkrátit především o mafiánskou řeckou rodinu a některé „tiché“ záběry hrdinky v přírodě, ve vodě, na ulici atd., nicméně kamera je celkem zajímavě pojatá a hudební a zvukový doprovod kombinující řeckou hudbu, blues a cikády taky, a hlavně Olivia Colman je natolik geniální, že nějaký ten záběr navíc se prostě dá skousnout. Téměř každá z vedlejších postav je odrazem nebo paralelou něčeho z Lediny minulosti. Většina dialogů a dramatických scén dokresluje obraz nevídaně komplexní a realistické ženské postavy. Žádné řeči o bohyních, ženské energii a podobné stupidity. Díváme se na velmi inteligentní, vzdělanou a talentovanou ženu, která se zároveň dokáže chovat jako bláznivá stárnoucí bába, chce si i ve svém věku užít pár pěkných chvil s muži, baví lidi kolem sebe, křičí na lidi kolem sebe, rozdává moudra, omdlévá a tančí na Bon Jovi. Nebudu jediná, komu to něco připomene a komu, doufám, srdce zaplesá radostí.

V ději minulém není zbytečná minuta ani jediná. Matka dobrovolně opustila své děti. Bum! Příběhů o tom, jak otec opustil své děti, slýcháme a vídáme možná až moc. Leda (zde v podání taktéž bezchybné Jessie Buckley) byla zvyklá používat intelekt ke své práci, kterou navíc zjevně dělala velice dobře. Teď je její prací péče o děti. Pokaždé, když se snaží dělat něco pro sebe (ať už jde o překládání nebo masturbaci), děti jsou vždycky tam. Tahají ji za vlasy ve spaní, ničí věci ve chvíli, kdy nemají takovou pozornost, jakou by zrovna chtěly nebo potřebovaly. Podobné momenty se nabalují, její únava sílí a frustrace se prohlubuje. A když jí práce přinese ocenění, naplnění, obdiv a vzrušení, odchází. Gyllenhaal si ale dává velký pozor na to, aby ukázala, že nejde o bezcitnou ženu, nesnesitelné děti nebo neschopného manžela. Ukazuje relativně funkční rodinu, radostné chvíle s dětmi, lásku k nim, nesvádí vinu na manžela ani na společnost. Hrdinka vlastním rozhodnutím svým dětem a nejspíš i sobě způsobila velký šrám na duši, a přesto dokáže po letech přiznat, že čas strávený bez dětí byl úžasný. Tady už srdce neplesá, tady bolí.

Temná dcera je herecký koncert Olivie Colman a Jessie Buckley pod výbornou taktovkou Maggie Gyllenhaal s možná nedokonalým, ale pečlivě promyšleným scénářem. Zpracovává těžké téma, o kterém se veřejně příliš nemluví. Bez přiklášování, bez analýz a především bez soudů. Nejedná se o film bezchybný, nicméně velice potřebný.

Třeba pro matku na dlouhé mateřské, která při třicátém stavění věže z kostek nebo padesátém čtení stejné pohádky na dobrou noc cítí, jak se jí někde v hlavě roztéká malá část mozku. Nebo té, která včera po letech vyrazila do baru, hrozně se opila, dělala trochu ostudu, teď je jí zle a možná se trochu stydí. Potřebovalas někam utéct, to je normální. Podívej, mohlo by být mnohem hůř. Jsi v pohodě. Závěrečné procentuální hodnocení tedy berte tak, že jestli na někoho film cílil, tak na mě.