Čtvrté plnohodnoté CD věhlasných The Third And The Mortal vyvolalo u fanoušků této norské kapely různorodé pocity, především ty negativní. Otázkou je, čím je to způsobeno? Novými vlivy v hudbě TTATM (některé hudební postupy/zvuky bych spíše řadil mezi starší, viz obal této placky), ne nepodobnými těm, které můžeme slyšet z poslední desky Ulver "The Perdition City"? Ano, takový je zřejmě vzrůstající trend mezi elitními norskými seskupeními. Druhým, možná závažným, podmětem k rozhořčením na straně fanoušků by snad mohl být odchod zpěvačky Ann-Mari Edvardsen, která dala přednost studiu operního zpěvu před kapelou (nicméně si našla, sic malou, chvilku na projekt Tactile Gemma, kde zpívá po boku své sestry Moniky). Vzhledem k tomu, že se necítím být zodpovědnou personou na vyřešení těchto otázek, diplomaticky řekněme, že nemám předchozí desky TTATM naposlouchané tolik jako novinku, přenechám tyto polemiky někomu jinému a raději přejdu k Memoirs.

Nová deska vznikala od 97, tedy od natočení předposlední desky In This Room a to co z toho nakonec vzniklo asi opravdu nikdo nečekal (možná ani samotní TTATM ... .0). Trip-hop, dub a acid jazz nejsou úplně přesně to, co lze slyšet na Memoirs, ale když si k tomu přidáte třeba Bjork nebo Davida Bowieho, tak zase budete o něco blíže k definici Memoirs, ale stejně... Úvodní Zeppoliner mi úplně vyrazila dech, zvláště ženský vokál, který mi připomněl Kylie Minogue a její dost zvláštní věc Confide In Me ze stejnojmenné desky, konec skladby však připomíná islandskou královnu, resp. vokální část. Zajímavé jsou například archaicky vytvořené žesťové nástroje, které dávají skladbám rozměr dávných jazzových nahrávek. Vlastně ty archaické/analogové zvuky, různě pochroumané a nečisté, jsou typickým znamením pro celou desku. Dvojka Good Morning Mr. Q začíná klasicky trip-hopově a opět skvělá vokální linka, monotónně okouzlující analogové samply, radost poslouchat. Taková nejméně o třídu lepší Dido. The City, ke které je vytvořen klip (ukázku naleznete na webové stránce TTATM), připomíná The Future Sound Of London, a poprvé se setkáváme z mužským hlasovým projevem, zde spíše recitováním. Jasný favorit do dnes již neexistujícího pořadu MTV Chillout.

Čtyřka Reflections, letmě připomínající anglické uchyláky Basement Jaxx, by se mohla bez větších problémů přidat na kompilačku Lary Croft. O5 zde najdeme úmyslné zvukové pohmožděniny... S Thin Dark Line se navracejí trip-hopové rytmy a změna je to vítaná, především zvláštní ženský hlasový projev. Tato skladba má asi nejblíže k ne-blackmetalové tvorbě Ulver, o kterých jsem psal výše. Fools Like Us - tak to jsem opravdu nečekal - skladba by se dala označit jako nejvíce retro - už jen ten zvuk vibraphonu mě dostává... Stylově se nyní pohybujeme okolo acid až psychidelického jazzu. Davida Bowieho a jeho sci-fi/psycho hudbu, nejen díky vokálnímu výrazu zpěváka, s trochou gotiky připomíná sedmá v pořadí, Those Of My Kind. Předposlední a zároveň nejdelší skladba desky Simple Mind je hned od začátku hodně mimozemská/technologická v pozadí je slyšet jakýsi skener, občas výstřely z laserových pistolí a do toho něžný ženský zpěv. Občas hodně vrstvený, někdy prostý, avšak o to více intonačně zajímavý. Závěrečná Spider přináš z5 Bowieovskou atmosféru.

K závěrečnému shrnutí musím říci, že Memoirs se pro mě stala, prozatimní, nemetalovou deskou roku, a myslím, že jí jen tak něco nepředčí. Předběhla tak desky od Tactile Gemma i skvělé poslední desky Arcturus. Experimentální hudba, kterou možná odvážně nazvu retrobudoucností...