HAIL TO HARDCORE! Tak nám zas po dvou letech vyšla nová deska kalifornské mašinérie Throwdown s názvem Deathless. Tentokrát nám straight edge parta z Orange County přichystala opravdové překvapení. Kapela přehrála dva kousky z nového alba již na jejich vystoupení v Abatonu, kde si zahráli spolu s Chimairou a dalšími. Už tehdy na mě songy působily poněkud jinak než předchozí, a hlavně bylo zřejmé, že vokalista Dave Peters začal poněkud více zpívat. Abychom pochopili nové album, je potřeba si udělat malou rekapitulaci. Kapela prošla několika transformacemi, nicméně aniž by se zaprodali tvrdé muzice. Původně začali na hardcore punku, který se později změnil v masitý hardcore s metalovými prvky a stále více si začali pohrávat s prvky groove metalu. Na posledních dvou deskách začal zmíněný groove převládat a na poslední desce před novinkou Venom & Tears banda předvedla krásnou kopii Pantery, což nemyslím nijak zle – deska byla výtečná! Pantera není a nebude, a pokud se jí někdo rozhodne inspirovat a zvládne to takto dobře, je to v pořádku. Co nám ale kapela připravila na novém albu, to jsem opravdu nečekal.
Už po prvních tónech první skladby The Scythe je jasně znát, že Throwdown ubrali z hardcorové dravosti a spíše se zaměřili na rytmiku, přesnost

a jak už naznačovalo předchozí album, onen groove už tentokrát vyplul na povrch totálně. Seskupení předvádí výborné panterovské riffy, vokál předvádí svůj klasický projev z posledních dvou desek a bubenická hra zde více než dříve stojí na kopácích, které udávají tempo. Skončí sloka a pak přijde šok! Při refrénu se najednou vše změní a přijde na řadu harmonický refrén a do něj nádherný, čistý a zpěvně melodický projev Davea Peterse. Najednou jsem si uvědomil, že v tomhle zpěvákovi, který v kapele v prvních dvou letech působení hrál dokonce pouze na kytaru, dříme více, než bylo na první pohled známo. Aby nedošlo k nedorozumění, nejedná se tu o klasické pravidlo metalcorových band drsná sloka-zpívaný refrén, ale zde to opravdu nepůsobí prvoplánově a jako celek skladba funguje. Další změna přichází na konci skladby, kde místo obvyklé breakdownové HC zasekávačky přichází opět další harmonická pasáž, kde Dave ještě více rozvádí svůj pěvecký talent. Další skladba The Continuum se odehrává víceméně ve stejném duchu jako první song a mně už je jasné, že toto album bude opravdový průlom v jejich kariéře. Následující věc Tombs už jasně říká, že tohle album o hardcorových vypalovačkách opravdu nebude, i když zde už najdeme onen zmíněný HC breakdown, jako by jím kapela zavzpomínala na staré časy. Dočkáme se zde i krátkého sóla. Po úvodních třech peckách album trošku zvolní a šestiminutová The Blinding Light spíše připomíná až kapely typu Godsmack, kde je to cítit opět hlavně ze zpěvu. A ve zvolňování pokračujeme, vytáhneme zapalovače, přichází ploužák. To bych od Throwdown opravdu nečekal! V tuto chvíli jsem skutečně nevěděl, co si mám myslet, i když se sice těšil na další album ve stylu předchozích, stále více jsem onomu novému stylu Throwdown přicházel na chuť. Windowed je jasnou známkou toho, že toto album opravdu stojí na zpěvu a Peters ho rozhodně hodlá využívat naplno, za pomoci dvojhlasů a občas i různých zajímavých efektů. Po ploužáku je víceméně logické, že trochu zrychlíme. Headed South začíná poměrně rychle, pak přichází řezaná sloka a mohlo by se nabízet, že tentokrát přijde na řadu nějaká HC vypalovačka, ale opět se dostaneme do barevnosti, harmonie a melodických orgií. Song končí nádherným sólem. To ale rozhodně není všechno, co si pro nás

Throwdown připravili. Poměrně podivnou, pomalou, valivou a disharmonickou kompozici Serpent Noose, kde zní Throwdown zase jako podivná kombinace Alice In Chains a Crowbar, jsem opravdu na první poslech nepobral. Naproti tomu následující Ouroboros Rising je poměrně skočná a šlapavá věc, která je jako stvořená pro živé hraní. Další uvolněnou a poměrně veselou věc Skeleton Vanguard provází hravý riff ala Dimeho Darella. Celému albu dominují časté změny temp a kontrasty mezi jednotlivými částmi. Zářným příkladem je Pyre & Procession, kde to nejdříve kapela vezme hodně od podlahy a začne chytlavým a nakažlivým riffem, který vás nutí pokyvovat hlavou, potom ale přijde na řadu refrén s neskutečně nádhernou melodií a Peters zde předvádí životní výkon, který se ani nedá popsat, musíte to slyšet :) - jedna z nejsilnějších pecek z desky. V Black Vatican, což je poměrně rychlá a tvrdá skladba, přechází zpěv až naopak do dechových poloh, ale opět si neodpustíme tradiční melodické části. Abychom ale jen nechválili, i když jsou jednotlivé skladby výborné a často se mění, prospěla by jim větší progrese a v rámci celku jsou si všechny skladby poměrně podobné, což ale mně osobně příliš nevadí, pokud jsou skladby tak silné jako zde. Album uzavírá Burial at Sea, která je opět pomalá a uvolněná.
Sečteno a podtrženo – pokud očekáváte návrat k HC kořenům či zdrsnění panterovského groovu, které Throwdown předváděli v minulosti, budete zklamáni. Throwdown se vyvíjí a je třeba si na to zvykat, takže pokud jste se schopni smířit s poměrně radikální změnou stylu a hudební koncepce, bude pro Vás Deathless příjemným překvapením stejně jako pro mě. Je jen na Vás, na jakou stranu se přikloníte. .:. 8/10

Zapomeňte na Panteru, zapomeňte na třeskutou masáž Venom & Tears. Nová deska Throwdown se posunuje do vod výrazně melodičtějších, kde se klade důraz na vokál Davea Peterse. Na nezaměnitelný

vokál, sluší se zdůraznit. Vedle Phila Anselma je tu chlapík, který posunuje panterovský styl svým projevem do tolika poloh, kam si ani sám Anselmo netroufal. Dalo by se využít i přirovnání, že zatímco Dimebag byl jedinečný a neustále přinášel nové nápady, tady je tahounem Dave, ale to by bylo asi přespříliš troufalé. S uvedenou melodikou přichází i nabytí textů a refrénů, které už prakticky postrádají hardcorovou nasekanost. Zvolnění tempa se nejvíce dotklo kytary Marka Choiniera, která si sice ponechává klasické postupy i zvuk nástroje z Venom & Tears, ale občas se přece jen příliš „krčí“ za navrstvenými vokály. Rytmika? Hutná jak má být, úsporná kde má být, tady není co řešit.
Deathless je prostě deska o zpěvákovi a postavíte-li jí třeba vedle nových Alice In Chains, obstojí jak se zmiňovanou Serpent Noose, tak třeba i s Windowed. Možná v tomhle ale bude hlavní problém, aby posluchači vzali jednak posun ve stylu a zároveň s tím hledání budoucích cestiček? Album je plné nápadů, ale celkově působí roztříštěně. Každá ze skladeb je vynikající, ale na energii předchozí desky si pořádně vzpomenete pomalu až u Skeleton Vanguard. Throwdown trochu zapomněli na to, odkud vzešli. A jelikož je to jejich nedílná součást, chybí tam. Dave Peters nicméně zůstává zpěvákem roku. .:. 7.5/10