Výlov rybníka z minulého roku pokračuje a dalším vyčnívajícím úlovkem meziHutné, sevřené, monolitické kytarové vtipy, za nimiž se skrývá citová screamo vypjatost tak, jak ji umí právě jen francouzi - temně, zoufale, destruktivně.šedozelenou obyčejnou masou jsou francouzští Time To Burn. A úlovek to je doopravdy žertovný, skoro až komický. Dokonce oplývá takovou bujarostí, že si už při prvním poslechu začnete z pokojíčku vyklízet cokoliv, co zavání ostrou hranou, potažmo zraněním, zamykáte do šuplíku a polykáte klíč. A pak už se nezbývá než za břicho popadat.
Už intro napovídá obrovskou veselici, pomalé tempo, špinavá kytara a všudypřítomný sloudgeový odér, ale o tom, co nás teprve za taškařici čeká, těžko hádat. Hutné, sevřené, monolitické kytarové vtipy, za nimiž se skrývá citová screamo vypjatost tak, jak ji umí právě jen francouzi - temně, zoufale,

destruktivně. V kombinaci s typickou sludgeově těžkopádnou úzkostí se svěrač svírá (jak hudební tak váš), snad až nepříjemně natěsno a až na pár krátkých post-rockem načichlých výjimek nepovoluje. A tak smích doprovází bolest, pot a krev, vtipy trpknou a úsměv vadne. V tu chvíli se ozve živočišnou bestialitou prosáklý zpěv, čerň se prohlubuje, už ani náznak žertu, na jazyku se válí pachuť nepovedené legrace a ego se submisivně podvoluje. U málokteré kapely má vokál podobný ničivý účinek, ale na Is.land k atmosféře neodmyslitelně patří, ne tím obvyklým dokreslujícím způsobem ale jako jeden ze základních stavebních kamenů. Variací na hysterii je ke slyšení nespočet, ale tak zoufalý a rozrušující projev jako v případě zpěváka Time To Burn jsem naposledy slyšel... vlastně ani nevím kdy. Takže...
...pro lidi s jizvama na zápěstí je tenhle humorný kousek povinností, rozhodně

jedna z nejvydatnějších, nejhutnějších grotesek za minulý rok, skečů a vtipů je tam tolik, že si kvůli potrhané bránici jen stěží zvládnete pustit Is.land znova. Ideální obvzlášť jako kulisa do dětských pokojíčků, na nezávazné večírky a tancovačky nebo jen tak k večerní rodinné pohodě u krbu.