TORTHARRY - White

recenze
LooMis
Hodnocení:
8

Druhá kapela (po Colp) za stáje CBRecords Miloše „Dodo“ Doležala na recenzi. Druhá lahodná záležitost. Tím veškeré „druhopořadovosti“ ale končí a nastává absolutní sonické vyhlazení, které na domácí scéně nemá (a možná dlouho asi ani mít nebude) obdoby.
Možná tím již trochu prudím, ale prostě si nemůžu pomoct. Zvuk ze studia Hacienda mi zkrátka sedí a považuji jej za nejlepší, jakého u nás kdy bylo dosaženo. V případě posledních desek Colp a Tortharry (natáčeli tam ale třeba i nedávno vyšedší T.O.O.H.!, kteří se mi pod ruku zatím nedostali, takže nemůžu soudit) se jedná o světovou třídu. Druzí jmenovaní jsou na tom ještě o kapičku lépe. Zvuková hradba, která se vyvalí od prvních tónů první regulérní skladby (intro nepočítám, tam je použit podobný trik, jakým mne smetli na poslední desce Slayer = introdukce od sousedů ze sklepa) doslova a do písmene trhá reproduktory. Ačkoliv se mi s dalšími poslechy zvuk pomalu dostal pod kůži, prvotní facka je stále ještě citelná a častokrát mne pořádně zamrazí, když se do něj ponořím. Ale dost už o zvuku, je zde i druhá složka - hudební. I v ní se Tortharry posunuli, tentokrát to ale nevidím až tolik pozitivně, resp. špatně se mi názor formuluje. Na předchozích deskách byl vždy kladen důraz na technickou stránku skladeb, které byli prokomponované do posledního detailu, aniž by chyběl charakteristický motiv, který jste si dokázali zapamatovat. White je jiné. Ne, že by ubylo techniky, ale vedle toho se zde nalézají další dva prvky, které předchozí tvorba Tortharry nepostihovala, nebo alespoň ne v takové míře (náznaky lze nalézt na předchozí desce Unseen). White je na jedné straně melodičtější, kdy je rytmika ohoblována až na samou primitivní dřeň, což ale zároveň působí (právě v kombinaci s oním zabijáckým zvukem) mohutně, natlakovaně. Příkladem může být A Foe Inside; Prayer; Eternal Journey. Techniku, kterou byli Tortharry charakterizováni (a byli jí charakterističtí) zahrnují Of Soul and Flesh; Forest Meditation; Revelation a Remembrance. Třetí složku lze pojmenovat třeba schizofrenně agresivní, kdy vám jde hlava kolem z šílených kytarových excesů a brutálního vokálního teroru. Nebál bych se připodobnit některé skladby až ke grindu. Do této kategorie takřka ukázkově zapadá Illumination, ale třeba i Defilement; The Abandoned; Path to Silence a Acts and Thoughts.
No vida, tak jsem si to tu alespoň pěkně ujasnil. Hned je vidět, kam se Tortharry posunuli – melodika a brutalita podporují techniku, ale přitom jsou stále sví. O razantní krok kupředu (natož pak stranou) se sice nejedná, ale stagnace to také není. Death, kteří mi při poslechu několikrát vytanuli na mysli, koneckonců také zpočátku nezaznamenávali nějaké radikální hudební změny. Až natočili Symbolic. Mají něco podobného před sebou i Tortharry, nebo již řekli své na Unseen?

12 / 50:51

Vložit komentář

LooMis - 29.12.03 17:32:14
jo, přesně tak, stalo se tak na Bru(n)talu vol. 007
anonym - 29.12.03 12:01:14
to ej ta kapela, jak jim tiamt zohejbali cinely?
LooMis - 19.12.03 16:51:19
klip je k "a foe inside" mel by byt na cd, ale ja ho tam jeste nemel, ale stopro to bezelo uz na ocku
Barny - 19.12.03 15:06:16
only for white metal :-))
Milda - 18.12.03 18:18:16
ted sem viděl nějakej klip a bylo to k zblití
bizzaro :: direk-thor - 18.12.03 12:11:20
white metal? ;o)

Zkus tohle