TRIPTYKON - Melana Chasmata

recenze
Stray
Hodnocení:
8

Charisma tohoto díla stále roste. Smrtící mantry TRIPTYKON patrně nepocházejí z povrchu zemského, nýbrž připomínají zakázané světy Gigerových nestvůr. Kytarové zvuky jsou pouhou ozvěnou, které v ponurých kosmických halách přetrvávají věky.

TriptykonAno, už je to tak – TRIPTYKON jsou novou dlouhodobou kapitolou v hudební pouti Thomase Gabriela Fischera. Nejde o žádnou sezónní záležitost nebo snad letmý projekt, který by tomuto umělci, jenž si udržuje na scéně už hodně dlouhou dobu doslova kultovní status, pouze vyplňoval volný čas. Ten, poté co se v roce 2008 nepohodl se svým kumpánem Martinem Ericem Ainem, definitivně uzavřel kapitolu zvanou CELTIC FROST, nicméně hudba, kterou dnes tvoří, by klidně mohla vyjít pod značkou téhle legendární švýcarské smečky, jež v prvé půli osmdesátých let položila základy extrémních metalových žánrů. TRIPTYKON je novým mazlíčkem Thomase G. Fischera a on si dnes tvorbu pod novou značkou velmi užívá, což bylo patrné i na koncertě, který jsem měl možnost před třemi lety shlédnout. Obklopen omladinou (nejvíce samozřejmě upoutávala přítomnost cool havraní basistky, které patří doslova kouzelné slovinské jméno Vanja Šlajh) se před lety vydal hledat nová, temná, zákoutí metalového undergroundu. Už jenom z obálek TRIPTYKON, na které dodává svá díla jeho slavný krajan H. R. Giger, je poznat, že hlavnímu hudebnímu tvůrci na jeho novém hudebním projektu velmi záleží. Druhá řadovka Melana Chasmata prakticky navazuje na čtyři roky staré debutové album Eparistera Daimones, ale rovněž i na poslední černý obelisk, postavený ještě za fungování říše CELTIC FROST – Monotheist.

TriptykonDusná atmosféra, surové, hutné riffy, tíživá tempa, pachuť všude přítomného zmaru, který by nebylo schopné roznítit ani samotné peklo, nýbrž jen a pouze skutečný člověk z masa a kostí. To všechno jsou, stejně jako u předchozích děl, hlavní atributy novinky. Když průběhem druhé skladby Boleskine House v soumračné atmosféře proplouvá skladbou Thomasův duet s doprovodnou zpěvačkou, jde o velmi silný moment celé, velmi vkusně zaranžované, kolekce. Hudba TRIPTYKON vás buď naprosto uhrane, nebo jí zůstanete nedotčeni, nic mezi tím neexistuje. Anebo vlastně ano. Může se totiž stát, že zpočátku budete nedotčeni, a pak, až když budete mít náladu se na něco podobně sugestivního soustředit, to tam všechno přeci jen naleznete, tak jako se to v případě debutu stalo zrovna mně. Osobně si však myslím, že jde o náročnou porci. Nicméně jde o hudbu (a to myslím nejen na předchozí tvorbu TRIPTYKON, ale samo sebou i CELTIC FROST), které když se dá čas a posluchači potřebný klid na soustředění, je zde velká šance, že si k ní vypěstuje pevný vztah.

Celá současná Thomasova aktivita, pracovitost a uvědomění si svého odkazu, a také samozřejmě chuť přenést jej do dnešní doby, budiž zde symbolizována zejména třetí skladbou Altar of Deceit, skladbou pozvolna se plazící, velmi doommetalovou, kdy na začátku, v oparu abstraktních zvuků, promlouvá pouze ponuře znějící kytara, aby se celý ten kolos dostal do pohybu a postupně na sebe nabaloval další a další vrstvy. Zhruba někde v druhé půli už skladbou probleskují kytarové zvuky připomínající mrazivou meluzínu, nicméně pochodový ráz onoho bizarního mastodonta nenaruší. Následná Breathing je vyloženě strašidelnou jízdou. Robustní zvuk, rychlá tempa a vše prostupující neurvalost, tj. moderní podoba toho, co již bylo démonickým Švýcarem vyřčeno před třiceti lety. „Posloucháš nejlepší desku od časů To Mega Therion, na které právě od té doby Fischer pracoval“, probleskuje mi hlavou vzápětí. Ano, je to dost pravděpodobné, tohle jsou zkrátka hymny z temných říší světa, jenž tu kdysi dávno byl.

TriptykonSnová Aurorae vás doslova uhrane, stejně jako následující In the Sleep of Death, která je prolnutá vstupy akustických kytar. Charisma tohoto díla stále roste. Oceňuji, že se tak silného výsledku podařilo TRIPTYKON docílit v podstatě bez jakýchkoliv dokreslovadel (klávesy a jiné nástroje), pouze za přispění základního nástrojového obsazení (kytary, baskytara, bicí). Celé tohle dílo od svého tvůrce vyžaduje velkou dávku nadhledu, schopnosti dramaturgie a nemalého vkusu, protože je zde za jiných podmínek velká pravděpodobnost spadnutí kamsi do šedého průměru až nudy. Nic z toho se nestalo. Smrtící mantry TRIPTYKON totiž patrně nepocházejí z povrchu zemského, nýbrž spíše připomínají ony zakázané
světy Gigerových nestvůr. Kytarové zvuky jakoby byly pouhou ozvěnou, které v ponurých kosmických halách přetrvávají věky. Závěrečná Waiting,
které dominuje něžný ženský vokál, budiž brána jako pramínek světla a naděje v tomto jinak neobvykle děsivém špektáklu. Velká nahrávka.

Vložit komentář

AddSatan - 13.05.14 11:59:06
Včera zemřel H. R. Giger : /
Stray - 22.04.14 15:35:18
Největší bomba je "Aurorae", tu bych mohl poslouchat pořád dokola a hypnotizovat horizont při západu slunce. Naprostej diktát démona.:-)
bizzaro - 22.04.14 14:19:58
Výborně ubíjející černota :)
s timhle souhlasim :D vyborne ubijejici to je :) jako neco je dobry, ale je to strasne dlouhy vsechno a proste mi asi tenhle typ muziky extra nesedi. vokal je skvelej, to uznavam, zvuk osobitej i atmosfera, ale me ty skladby proste nebavej. na Monotheist jsou v podstate asi dve dobry veci, debut 3tykonu jsem mesylsel, tady je super Aurorae a Demon Pact, dobra je uvodni Tree, spatna neni In the Sleep, ani Black Snow a Waiting, coz me privadi na myslenku, ze bud Fisherovi jdou konce alb, nebo se do ty hudby jejim prubehem clovek proste musi nak vzit. a bubny neobycejne slapou! hodnoceni tezky..
AddSatan - 22.04.14 11:41:51
Za mě opět spokojenost, která roste s každým dalším poslechem. Doufal jsem, že ty skladby co vypustili jako první (Boleskine.., Breathing) budou na albu nejslabší a je tomu skutečně tak. Jak debut tak Monotheist (starou éru nechávám trochu stranou, beru to spíš v kontextu doby atd.) měl 2-3 slabší skladby (což se při té stopáži dá pochopit), jinak vlastně skvělý desky, některý skladby totální zabijárny :) "Dusná atmosféra, surové, hutné riffy, tíživá tempa, pachuť všude přítomného zmaru..." a "až když budete mít náladu se na něco podobně sugestivního soustředit, to tam všechno přeci jen naleznete" jo jo přesně tak :). A vůbec - s většinou recenze souhlas. Fischer vlastně pořád pracuje s těmi samými postupy, ale je až neuvěřitelný jakou sílu z toho mála dokáže vykřesat. Pro mě tam dost dělá i ten osobitý, úžasně morbidní kytarový zvuk a jeho kázání - takovýhle charisma ve hlase má jen málokdo. Dobře sekunduje i Santura. Jinak mě tu i pár věcí příjemně překvapilo - mj. to divný sólíčko v Tree.., industriální vsuvka, někde tam použil i divno-zpěv a lá Mesmerized na Pandemoniu a je tam toho víc... ještě to chce pár poslechů, ale pod 8 to asi nepůjde. Výborně ubíjející černota :).
bizzaro - 22.04.14 01:03:07
vidim to podobne jako Gorth, ale nezatracuju jeste
gorth - 22.04.14 00:00:50
hm, debut mě úplně minul, přesně jak popisuje recenze;) ale ta pomalejší skladba zní fajn, vlastně v něčem jako The Water Witch (takže okrajově i první A Forest of Stars), fakt příjemné, že takhle základní složení pořád může překvapit ... ale asi to bude jako s posledními Celtic Frost, spíš pár vynikajících skladeb než opravdu dobré album
LordSnape - 18.04.14 14:44:22
Tohle je pro mě zklamání, jak mě debut ukrutně bavil a naživo zněl supr, tak tohle je prostě na jistotu zahraný standard bez chuti a zápachu. Těšil jsem se moc, odpočítával dny a nakonec to bylo jak studená sprcha.

Zkus tohle