Autor: 72 Uživatelé: 89 Tvé hodnocení: hodnoť
Stare into Death And Be Still

ULCERATE - Stare into Death And Be Still

Ulcerate dost možná předkládají svůj nejambicióznější počin, přesto jde svým způsobem o kompromis. Ulcerate ale ještě neřekli poslední slovo.

UlcerateNení lehké být prorokem. Zatímco před deseti lety byli Ulcerate se svým novým přístupem k death metalu zjevením, dnes jejich klonů pobíhají na scéně desítky, ne-li stovky. Pro novozélandské průkopníky jakoby pak bylo těžké se s novou nastupující „konkurencí“ vyrovnat, neřku-li zůstat v čele pelotonu. V úvodu jejich kariéry se jim to dařilo, hned na začátku totiž přišli s jasnou vizí a jejím sugestivním hudebním ztvárněním, pak ale začali spíše tápat. A to jak produkčně (fatální nezdar Shrines of Paralysis), tak hudebně (stejný počin). Ulcerate totiž stále více začali opouštět standardnější paternové riffy s přehlednější strukturou a čím dál víc se pouštěli do rozplizle rozkládaných akordových pavučin, kde se moc nebylo čeho chytit. Z poslechu Shrines of Paralysis si tak člověk ve finále odnesl dojem „je to hustý, ale vůbec tomu nerozumím, nic si z toho nepamatuju a odnesl jsem si z toho jen chaos“.

Aby se kapela nedostala spirálou do samého oka Maelströmu, musela překopat svůj přístup. Stare into Death And Be Still se tak částečně vrací k větší přímočaré sdělnosti druhého a třetího alba, zároveň (konečně!) přichází s prvky, které poněkud úzký horizont kapely rozšiřují. I když se o Ulcerate dá stále zjednodušeně řečeno říct, že jde pomyslnou srážku Neurosis a Immolation, často zmiňovaná melancholická post-metalová složka tentokrát doznala jistých změn. Řada skladeb na téměř hodinovém počinu obsahuje vyklidněné pasáže jak vystřižené z nějakého osmdesátkového gothic rocku (podobný feeling má i Not for Music od Emptiness, kteří jsou přitom hudebně úplně jinde), skupina se také poněkud odchýlila od svého předchozího zhudebňování rozlehlých apokalyptických scenerií a už není tak extrémní. Ne že by přímo vyměkla, ale zní přístupněji, což ovšem hned neznamená, že by vytvořila počin, který posluchače uspokojí okamžitě. Svou roli také hraje žánrové očekávání. Označit za Stare into Death And Be Still za death metal znamená zklamat je hned na první poslech. Ulcerate sice byli vždy na tento žánr dost neortodoxní (na nějaký headbang můžete většinou času u zamotaných riffů téhle kapely zapomenout), ale novinka má tentokrát spíš blíž k blacku nebo nějaké agresivnější formě post-metalu než ke smrt kovu. Úvodní zklamání nenaplněného žánrového očekávání je tady tudíž pochopitelné.

Ulcerate

Pojďme ale blíž. Otvírák The Lifelees Advance se ještě nese v intencích klasické ulcerátní kanonády, ale už tady je znát, že nápady jsou pročištěnější, ubylo i nepředvídatelných stopek nebo nepravidelností v rytmech. A jak spěje skladba ke svému závěru, je slyšet, že Hoggard a spol. cílí na větší majestátnost až pompéznost. U následující Exhale the Ash je to už zřejmější – klidnější momenty tu evokují něco, jako kdyby Isis začali hrát jako Mgła, ale Novozélanďané se naštěstí dokážou tupých bumčvachtů našich polských sousedů vyhnout. Ba naopak. Nejsilnější pasáže mi na novince přijdou ty nejsrozumitelnější a epické zároveň (třeba jako byl závěr Everything Is Fire) – třeba burácivý nástup titulní skladby v pomalém tempu, který má sílu sta černých koňů, ale i její neurosisovský závěr, kde se k podkladu přidá i tklivá melodická kytarová linka. To je další novum u Ulcerate, které ovšem bude naživo při jedné kytaře těžko realizovatelné. Škoda, že hutné hymnické riffy (např. famózní úvod Inversion) ředí množství mdlých blackových momentů, kterým chybí pověstné koule. Visceral Ends je svým způsobem největším ústupkem z dřívější agrese – na skupinu neobvykle jednoduchá a krotká věc, která má vlastně jen pár nápadů, namísto toho sází důraz na budování atmosféry evokující majestát zamlžených horských velikánů. 

Produkčně se deska po předchozích dvou nezdarech povedla. Mix jednotlivých nástrojů je vyvážený, ansámbl jako vždy bezchybně kočíruje zpoza své soupravy Jamie Saint Merat, jehož hra je vzhledem k jisté monotónnosti hudby velmi pestrá a barevná, Hoggardovu atypicky nazvučenou kytaru krásně doplňuje zboosterovaná basa Paula Kellanda (což je krásně slyšet hned v prvním nápadu alba v The Lifeless Advance). Jako jediné, ale velké mínus vidím nesmyslně přehalované vokály, které znějí, jako kdyby Kelland řval z konce kilometr dlouhého tunelu. Tohle naechované zvěrstvo se hodí spíš někam do obskurnějších záležitostí, ale tady to hrozně vyčnívá.

Stare into Death And Be Still je možná nejambicióznější počin Novozélanďanů, přesto jde svým způsobem o kompromis. Jeho vyznění je sice o poznání méně agresivní a bezútěšné než u předchůdců, přesto se nechce vzdát minulých, těžce vydobytých hudebních území. Většina skladeb má navíc přes sedm minut, neškodilo by je zkrátit a zbavit je vaty; celková hrací doba jde opět až k hodině, což je ažaž. Kdo by po Ulcerate chtěl opět pekelný nářez, bude muset v diskografii sáhnout do jejich začátků, ale ten, kdo si více cení atmosféry na úkor agrese, letošní počin ocení. Buď jak buď, Ulcerate se nám snaží říct, že ještě neřekli poslední slovo a je třeba s nimi stále počítat.

  

  názory redakce (vyjmuto z alba měsíce)

- i když se jedná o nejklidnější desku kapely, dost možná mě z posledních tří alb baví nejvíce. Má fakt skvělou atmosféru, zvuk, dobré riffy a po celou délku drží skvěle pohromadě. Na poměry Ulcerate možná sice nejjednodušší nahrávka, do které se dobře dostává, ale s každým poslechem mě baví o to více. Závěr songu Stare into Death and Be Still už delší dobu nemůžu dostat z hlavy. (Bandcamp) (mIZZY) 

- není o čem, žhavý kandidát na desku roku. Vyhlazení zvuku a vyhlazení duše. Nejdelší počin zaměřený tentokrát (opět) na atmosféru, takže skloňování k The Destroyers of All je na místě. Přístupem k věci budou konkurovat desce Immoto od Nero Di Marte, ale hobitům se lépe daří „udržet pozornost“. Vše do sebe zapadá, nic se nenatahuje, plynule budují zoufalost takže ta hodina vlastně docela uteče. Ulcerate po šesté a stále na výbornou! (brutusáček)

- jednoznačná volba za tip na desku měsíce. Po jejím dohrání mám neodbytné nutkání pustit si ji znovu, aniž bych měl důvod zopakování si nějakého konkrétního momentu nebo celé skladby. Deska totiž na mě působí velmi kompaktně. Musím také vyzdvihnout jakousi sofistikovanost, která nutí objevovat, a přitom z toho určitě necítím kalkul takové té povinné složitosti v rámci žánru tech. Pěkně to plyne jako celek. Deska bude určitě vysoko i v ročním zúčtování. (Bandcamp) (Herelson)

- nevím, zda můžu říct nejpřístupnější, ale nejposlouchatelnější deska Novozélanďanů Stare into Death and Be Still dost možná bude. Nablacklejší ráz sluší, zvolnění také a melodičtější polohy rovněž. Za mě palec nahoru, neb za poslední roky se mi už rozplizlá forma posledních desek, kde se nápadů chytalo velmi těžko, vzdalovala. (bizzaro)

- příjemný deathmetalový emíčko. (YouTube) (Kotek)

- má to skvělou atmosféru a dobře se to poslouchá. Za mě spokojenost. Vrchol mají za sebou, ale novinka nezklamala. (Kuba)

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

   Franta N.:
Na těch The Temple je zdaleka nejlepší Kellandova basa + vokál. Ukazuje se, že na kytaru umí Kelland zahrát taky, ale radši se tam nepouští do úplně složitých věcí, což je pochopitelný. Takže kytary prostě normál. Wallace na bicí občas nestíhá, celkově mi to přijde prostě jako Kellandův projekt se starým kámošem, který si chtěl zkusit zahrát na bubny. Nad stádo disonantních black/deathů (padly tu celkem trefný přirovnání k islandský scéně, ale nejen) to vytahuje fakt hlavně ta basa.
  


yes, přesně tak, a díky. poslouchal jsem to zas a znova, a díky tomu zaměření na basu jsem se konečně k materiálu propracoval. dobré je to, a díky bubeníkovi bez ambicí to má i ten správně jednoduchej-rituální tah. nebejt nálepky members of ulcerate bych nicméně po druhým poslechu smazal. (což neříká nic o kvalitě desky, ale o mě a mé netrpělivosti mnohé :( ) takže díky!

ten Temple neni blbej, takovy strednetempy Ulcerate pro doomare, nebo proste pro blby, tedy pro me :D je fajn, ze je tomu hezky rozumet

Na těch The Temple je zdaleka nejlepší Kellandova basa + vokál. Ukazuje se, že na kytaru umí Kelland zahrát taky, ale radši se tam nepouští do úplně složitých věcí, což je pochopitelný. Takže kytary prostě normál. Wallace na bicí občas nestíhá, celkově mi to přijde prostě jako Kellandův projekt se starým kámošem, který si chtěl zkusit zahrát na bubny. Nad stádo disonantních black/deathů (padly tu celkem trefný přirovnání k islandský scéně, ale nejen) to vytahuje fakt hlavně ta basa.

Bych možná řekl, že i více, protože by to někdo nesrovnával se svou známější a lepší verzi, heh.
Samozřejmě to jméno v kapele rozhodně dělá svoje.

já se do toho ne a ne dostat, "naladit se" jak píše adolf. ale já z ulcerate tam toho moc nečmuchám (ale od těch mám rád hlavně poslední dvě desky, takže tady se nemám až tak moc čeho chytit). zajímalo by mě, jestli by se deska prosadila nemít nálepku "members of ulcerate" :)

mi to přijde ještě víc Neurosis sludge/doom (ale míň post-rock/metal) než cokoliv od U., i když Island trochu taky ... nejdřív mi to přišlo převážně nudný, když se na to člověk "naladí", tak je to docela fajn, ale... spíš nenadchne, neurazí ... a v sypačkách se s tím bubeník trochu trápí, naštěstí jich tam není moc

hlasim taky spokojenost, je to někde mezi destroyers a vermis :)

zrazka Noveho Zelandu a Islandu na vybornu....

aktuálně

diskuze