Takže tedy, pojďme rychle, než se šéf vrátí z dovolený a deathmetalová klika se probere z letargie. Ulcerate nenatočili v žádném případě špatnou desku! Ani se na své novince nijak nezpronevěřili svému renomé, které si vybudovali na předchozích dvou albech. Ano, proti The Destroyers of All a Everything is Fire jsou na Vermis patrné jisté změny v dynamice, zvuku a atmosféře skladeb, ale nejedná se o žádnou radikální změnu nebo zklamání, ale spíše o logický evoluční krok.

Kapela si to prostě namířila o něco hlouběji do depresivního post-metalového teritoria. Na albu je sice opět ke slyšení typická „ulcerate“ kombinace pomalých kytar s netradičně pojatými blast beaty, tentokrát ovšem působí ty jejich táhlé a neuroticky pulsující vlny jako ještě více natažené, rozevláté a více nepředvídatelné. Ulcerate své snažení navíc tentokrát podpořili i o něco syrovějším (chrastivým) zvukem a novinka tak zní celkově více expresivně, podivně, místy až strašidelně. Naproti tomu ale kytary, ač stále nehrají riffy v tom pravém slova smyslu (k tomu má kapela pořád daleko), se na nové desce neomezují jen na bzučivé disonantní plochy a skřípající rozklad akordů a působí o něco konkrétněji než dříve.

Pravdou ovšem je, že (přestože je na Vermis dvojšlapky i klepaček dostatečné množství) z death metalu zbyly už jen cáry. A to od kapely, která se dosud hřála v přízni techdeath fans, je vpravdě riskantní krok. Na druhou stranu se ale nejedná o zjednodušení á la Morbid Angel nebo The Faceless a termín „technical“ stále platí, i když ne v tom klasickém (honícím) slova smyslu, jako spíše ve výkladu „náročné na poslech, netradičně poskládano“. Vermis je z tohoto pohledu dle mého skutečně těžké sousto, a to i pro otrlého metalového posluchače. Skutečná výzva, do které je třeba se zpočátku trochu nutit. Pokud se vám však podaří proniknout přes počáteční odpor, budete na albu nacházet i s odstupem času stále nové a nové prapodivné hudební finesy a donekonečna se kochat velmi specifickou atmosférou.

Je jasné, že Ulcerate se sotva kdy asi stanou leadery nějaké scény či masovou záležitostí, na to je jejich hudba příliš zvláštní a podivná, oprávněně jsou však kultem a tím, že jdou dál za svoji vizí, směrem k větší neuchopitelnosti, svůj status jen podtrhávají. Marná snaha, i na svém čtvrtém albu je tento spolek novozélandských démonů opět dokonale osobitý, nenapodobitelný a svoji produkcí dodává slovům jako brutální nebo temný skutečně nevídaný rozměr.