Švédská blackmetalová ortodoxie nepůsobí nejširším arzenálem kapel, ale i přesto se ji stále vyplatí sledovat. Ostřílené kapely jako Ofermod, Funeral Mist i věhlasnější Watain nadále doručují materiál, který srší zápalem a fanatickou oddaností všemu zlému. Novodobých, podobně zapálených pokračovatelů ze stejného ranku je ještě méně: zmínit lze například Malakhim, kteří loni vystřihli poctivý debut stavějící na starších Watain.

Podobná inspirace probíjí i tvorbou Ultra Silvam, kteří však z osvědčeného mustru dolují daleko zajímavější výstupy. Debutová The Spearwound Salvation z roku 2019 posloužila jako kvalitní prezentace kapelní vize. Celková atmosféra se potkávála s Casus Luciferi, songwriting ovšem podlehl větší bastardizaci. Skladby jsou plné sypaček, maniakálního řevu a hlavně ujetých pidlikaček, jejichž pokroucenost a obskurnost je natolik vyhnaná, že se ztrácí tendence přetechnizování. Pozornějšímu uchu neujdou melodie, které riffové spletence ukrývají. V rámci úměrné libozvučnosti se pochopitelně odkazuje na Dissection. Vše navíc doprovází zběsilé tempo, které je při délce necelých 30 minut vysoce efektivní.

The Sanctity of Death se od předchůdce odráží, působí ale vyzrálejším dojmem. Druhá deska je rozvážnější, hudebně sofistikovanější a přináší pár nových prvků. Vyšší míra vyspělosti ovšem desce občas ubližuje – působí kroceněji, více spoléhá na středním tempo, u kterého síla kýžené ortodoxie vyprchává. Ultra Silvam si na novince jednou pomohou melodickým vokálem nebo samplem zvonu, čistota prvků ale nejde ruku v ruce s primární divokostí materiálu, a hudbu tak v závěru spíše podkopává.

Pozitiva se tak objevují spíše v momentech, kdy The Sanctity of Death nejvíce připomíná The Spearwound Salvation. Skladby, které odpálí ujeté vyhrávky fungují nejlépe, jakoby jim nejrozpoznatelnější atribut kapely zajišťoval charakteristickou energii. Výjimku představuje finální Of Molded Bread and Rotten Wine, kde se vyšší míra hudební sofistikace umně prolne se starou zhovadilostí, a tak hezky uhrane, zejména po funkční gradaci v druhé polovině. Obdobně zapůsobí i poslední rock n’ rollová zpomalovačka.

The Sanctity of Death stále uspívá v burcování švédského ortodoxního black metalu – v ohledu spojení techniky a subžánrového běsnění nadále přináší nový přístup. Druhý zmíněný prvek je jen od debutu lehce umírněn, nahrazuje jej větší cit pro kompozici, což Ultra Silvam spíše škodí.