Informací o španělské formaci Unbegotten lze dohledat jen minimum. Není znám počet členů, už vůbec ne jejich jména či tváře. Samotné promo mluví o kapele jako o síle bez tváře pocházející z neznámých holoubek španělských katakomb. Jako indicii lze tak brát jen zastřešující label: Altare Productions, vydavatelství, které poskytnulo zázemí pro kapely jako Black Cilice, Sulphuric Night nebo Void Prayer. Nutno navíc poznamenat, že skvělý název prodává kapelu sám o sobě.

Ze soupisky lze snadno vytušit, kudy se zvuk Unbegotten může ubírat. Vskutku jde o surový, primitivní a monotónní black metal, který se ale dokáže od zmíněných kapel odlišit. Debutu Manifestion kralovala zejména atmosféra tvořená obskurností, zastřeným zvukem a riffy, ve kterých šla číst primitivita Sortilegia, zlé a temné je navíc občas letmo podpořeno portalovskou disonancí a pokřiveností z francouzské ortodoxie. V rámci tématu berou Unbegotten drobnohledem samotnou existenci.

Tranz-navozující přímočarost na debutu funguje, repetitivní riffy se ve vší své banalitě zarývají a přesouvají posluchače do prostoru spirituální stáze, kterou se snad snaží vyjádřit cover prostřednictvím pohnutých přesýpacích hodin, kde po obvodu oblého skla proudí zatracené duše. Pocit prázdnoty na nahrávce umocňuje hučivý mix, který vytváří dojem, že samotná hudba je zapouzdřená uvnitř něčeho nepropustného.

S Astral Terror se Unbegotten po 4 letech posouvají trochu jinam: zvukově, skladatelsky i tématicky. Existenciální zmar zůstává, teď je ovšem podrobován měřítku kosmickému. Produkce jde uchu více napřed, mix ale i nadále budí dojem vzduchoprázdna. Druhá deska si tak osvojuje výrazivo Darkspace, namísto vzdáleného šumu a kytarové industriální rytmiky ale nadále převažují postupy Sortilegia. Monotónnost občas nově rozbíjí změny v rytmech a nečekané kytarové záseky.

Více než atmosféra odlidštěného vesmíru na Astral Terror nadále vévodí hypnotické kytarové repetice vycházející z kapel, které se věnují „okultnímu“ black metalu. Jistá „kosmičnost“ desku spíše lemuje. Volený stylistický výpad Unbegotten neškodí. Nejde o nic nového. Kapela se ovšem odráží od hudebního výraziva, které není snadné podchytit tak, aby působilo evokativně. Auru zmaru a tajemného mystéria na druhé desce španělské neznámé trasovat lze, byť ne tak intenzivně jako u předních jmen v daném ranku.