Ty tam jsou bouřky a ledové vichřice zimního Norska, které jedinečně zachytila hudba Vemod a před dvanácti lety zvěčnila na desce Venter på Stormene. Ty tam jsou depresivně-suicidální reminiscence Kringom fjell og skog, neboli prvního dema. Novinka Vemod se jasně hlásí k atmosférické odnoži black metalu a jejich aktuální tvorbu bychom řadili spíše po bok takových jmen, jako jsou Agalloch, Alcest nebo Dornenreich a z aktuální norské scény se dají určitě jmenovat Djevel, ač s výhradou, že Faust je jen jeden – a při vší úctě k Eskilovu bubenickému umu, jeho špičkové úrovně nedosahuje. Mnohem méně se tu sype a kopáky jsou… ale to nechme na komentářovou sekci expertnímu rozboru.

Po pravdě řečeno, z desek hudba norského tria nikdy neměla takovou sílu, jakou slují jejích živá vystoupení (čemuž dozajista velkou měrou přispívá živě za bicí soupravou aktuálně úřadující Vegar Ytterdal Larsena z Whoredom Rife, ale hlavně z výjimečných Manii a Syning). O tom jistě nebude polemizovat žádný ze šťastných účastníků kteréhokoli jejich koncertu (Celebrare Noctem,Funkenflug, Prague Death Mass).

Přesto první deska Vemod zachycovala cosi z magického fluida norského zimního black metalu, aniž by se obracela pro inspiraci ke klasikům druhé blackmetalové vlny. The Deepening na svého předchůdce v tomto ohledu nenavazuje. Dlouhé skladby (13, 6, 9 a 16 minut) nesou především melodické pasáže, doprovází je Asliho čisté vokály, které střídá Eskilův znamenitý hrubý zpěv. Právě ten je výborným kontrastem k jinak hladivé atmosféře celého alba. Kontroverzi budí naopak Asliho vokály, a to především v poslední šestnáctiminutové epické skladbě The Deepening. Ano, sem směřují poznámky o teplometech a frustrace těch, kteří album ani nedoposlechli. Jakkoli jim rozumím, nechci odsoudit jinak velmi kvalitní materiál kvůli několika pochybným „ááách“.

Hudebně totiž není Vemod moc co vytýkat. Akademický Asliho přístup nenechal nic náhodě a trocha odstupu není v rámci žánru ke škodě. Ani běsnivost ani živelnost ani radikální peklo není potřeba, pokud hudba dokáže navodit tu správnou atmosféru a neunudí posluchače plytkými a triviálními brnkačkami. Tato hrozba se vždy u hranic s post-metalem nachází, ale ani při zhruba řečeno desátém poslechu mi žádná skladba nepřipadá natahovaná a pasáž zbytečná – s výjimkou již zmiňované kontroverzní titulní skladby, která by skutečně svůj závěr, nemyslím tím outro, zasloužila poněkud přistřihnout.

Mnozí, včetně mě, čekali od Vemod něco jiného. Dostali velmi sofistikované pojetí atmosférického black metalu, které skrývá nejen náladotvorné rozmáchlé skladby, ale také mnoho drobnějších, prvnímu poslechu skrytých míst. Na B straně desky, kterou tvoří intro a dvě skladby, jsme už plně na půdě post-metalu. Pokud námluvám těchto žánrů hovíte, bude vás The Deepening dozajista poslechem těšit. Milovníci trve black metalu, kteří mocně sliní už jen u výčtu projektů, na kterých se tvůrci Vemod podíleli a podílí (One Tail, One Head, Mare, Dark Sonority, Djevel), budou spíše zklamáni.