První dojem z novýho EP se nijak výrazně nelišil od předchozích dvou, až tří, až čtyř (díky rychlosti, s jakou Snares plive do světa nový chrchle, už se přestávám orientovat) předchozích kotoučů. Totiž, stagnace, vyčerpanost, nezáživnost, moc mouky, málo masa. Ale první dojem se zakládal na naprosto nesoustředěným poslechu u šachový partie a už po druhým se pod kůžičku zaryla fráze, která tě provází celým albem (a následně se za ní fackuješ v autobusech, sprchách a dalších prostorech, kde si jí z nudy okamžitě začneš broukat): “Hey horse teeth girl, i wanna make you make horsey noises.” A další poslechy mě pomalu dovedly k příjemnýmu závěru, totiž, Venetian Snares se mi zase líbí, a to tak, že čím dál víc.

Na Horsey Noises se brousej hrany dost pečlivě, a tak moc nezaoblenejch ploch, o který by ses mohl pořezat, nenajdeš. Všechno krásně zaoblený, neurážející, nehrotící, pečlivá práce, která už by pomalu mohla získat obdiv davu a pozornost MTV. Což s sebou samozřejmě přináší značnou dávku kontroverze, vzhledem k tomu, kde Snares začínal. Ozývá se určitý rozhořčení skálopevnejch fanoušků, který si novej vývoj můžou do značný míry vykládat jako cestu za penízkama a zaprodání se. Jak už jsem napsal, Horsey Noises jsou výrazně přístupnější než cokoliv, co Snares (aspoň z toho, co já znám, což asi nebude celá diskografie) doposavad vydal. Je plný vlezlejch melodií a rave tanečních rytmů, který zajížděj pod kůži jak jehla od injekční stříkačky a stejně těžko se vytahujou. Bez sebemenších problémů si ho dokážu představit na rozdováděný párty bohatejch děcek, tak sladký a přitažlivý umí bejt. Což nemusí bejt na škodu, i když většinou je.

Snares, i když komerční, nezapomíná na svůj rukopis, troufl bych si říct, že ho i rozvíjí, a tak i přes spoustu sladkostí břicho nebolí, naopak pořád je na co se soustředit, co si užívat. Především, mám slabost pro to, když se nesmyslně sladký linky lámou přes beaty a naopak, když se rovný beaty lámou přes sladký linky (tady bych zmínil třeba Blaerga). A tuhle spolupráci mezi beatovým podkladem a vlezlou nadstavbou dotahuje Snares na novým albu daleko, karamelový klávesy se s beatama potkávaj, protínaj, střídaj, dokážou na správnejch místech zvýraznit basový linky, naprosto přirozená spolupráce a prolínání. Hlavně proto se mi novinka tak líbí, a tohle mi právě na některejch Snaresovejch deskách docela chybělo (namátkou My Downfall, kde beaty a klasická složka fungujou naprosto separátně a prolínaj se jenom hodně povrchně).

Celkově je pak Horsey Noises neuvěřitelně chytlavý, místy až podbízivý album, na kterým se sladkost podařilo přirozeně spojit se složitě nalámanejma strukturama. Pravda, Snares už není tak inovativní jako kdysi, ale aspoň je to oproti minulejm deskám zábava poslouchat.

At first sight, the new EP doesn´t differ from the last two, three, four (with the speed Venetian Snares produces the new records, I kind of loose track) previous discs. To be exact, stagnation, exhaustion, slight boredom, too much flour, too little meat. But the first impression was based only on absolutely unfocused listening while playing a chess match and after the second the phrase that follows you throughout (and even as you slap yourself after in the buses, showers and other places where you start to sing it out of boredom) the whole album got under the skin: “Hey horse teeth girl, I wanna make you make horsey noises.” And listening even some more, it led me to one very pleasant conclusion. I like Venetian Snares again.

On Horsey Noises even more than on any other Venetian Snares album, the sharp edges are either covered by linen or torn down. Everything meticulously rounded, nothing you can cut yourself with, non-insulting, non-stressful, work that slowly crawls towards clapping by masses and MTV. Which, obviously, brings a considerable portion of controversy, given where Venetian Snares started. Voices of the true fans can be heard screaming “He sold out!!!”, “All for money!!!” and other shouts alike. As I have already written, Horsey Noises are more accessible than anything Venetian Snares has done so far (at least from what I know, which probably won´t be the whole discography). Its full of nosey melodies and rave dance rhythms that get under your skin faster than a needle and get out equally hard. Without any problems I can imagine it on party full of rich kids, so sweet and attractive it can be. That needn´t be harmful but usually is.

Snares, even though commercial, doesn´t forget his handwriting, I dare say he even develops it, so the tummy even doesn´t hurt after so many sweets, on the contrary there is always something to focus on, what to enjoy. Above all, I have a soft spot for breaking of unreasonably sweet motives over beats and the other way around (Blaerg – Sesquipedalia is a pretty nice example), when straight beats get broken over the sweetness. And this cooperation with the beat base and nosey superstructure is brought pretty far, caramel keybords intertwine with the acid beats, sometimes naturally highlighting the important parts of the beat, sometimes playing the counterpart and going rhythmically against the base, organic cooperation and amalgamation. That’s mainly why I like the new disc so much, and that’s what I miss on some other Snares albums (for example My Downfall, where beats and the classical superstructure work separately and cooperate only very superficially).

Conclusion is simple. Horsey Noises is unbelivably catchy, at times perhaps a bit too much, where the sweetness has been naturally combined with underlying complex structure. True, Snares is not as innovative as he used to be, but at least its fun to listen to, which couldn´t be said about the last releases.
 
Translated by Kotek.